Objevujeme Kanazawu

O víkendu jsme opět podnikli pár výprav do města, takže v galerii přibylo spousta fotek Kenrokuenu a taky centra, takže doufám, že už i ti, kdo mi vytýkali, že fotky nevypadají dost japonsky, jsou spokojení. Protože kde jinde byste chtěli vyfotit tohle?




.. a ještě trochu toho klišé..



..tohle už bylo hodně šílené, cedulky "nefotit" jsme si všimly až potom :)



Ale abych taky ukázala tu tradiční část...

... i tu moderní


A ještě jedna ze zakončení nedělní výpravy - zleva Ayumi, Antti, hádejte kdo, Satoru a Shunichi :)

Ya know what's funny about Japan? Those little differences.. XP

Tak například tu na ulici nepotkáte koš. Jedině u automatu, ale do toho zas nevyhodíte žvýkačku, protože tam patří jen plechovky a pet lahve. S odpadem tu totiž není žádná legrace, i když deset různých kategorií zní možná jako vtip. Místní se tím ovšem řídí, a to i v případě, že už mají značně upito :) No jak často něco takového na párty uvidíte? Co však rozhodně neuvidíte jsou, přes absenci veřejných košů, odpadky povalující se kolem.

Kvůli nenadálé změně v rozvrhu jsem měla na poličce najednou zbytečnou nepoužitou učebnici a jiná se mi naopak nedostávala. Obě jsou k dostání v univerzitním obchodu, takže jsem je chtěla vyměnit, jenže ejhle, mám účtenky od všeho možného, jen tuhle prostě ne.. Řekla jsem si, že to aspoň zkusím - vysvětlila jsem v obchodě situaci, oni se mě na účtenku sice zeptali, ale na to, že ji nemám, jen kývli hlavou a dokonce mi proplatili cenový rozdíl. No zkuste tohle někdy v knihkupectví.. Veselé je, že se změna v rozvrhu nakonec přeci jen dá obejít, nicméně pokoušet štěstí podruhé už myslím nebudu :)

A abych se vrátila k nadpisu, tak nevím, jestli v McDonaldu čepují pivo, každopádně ale mají "quarter pound with cheese", ačkoli jinak spořádaně používají metrický systém a stupně celsia :)

Bez telefonu ani ránu, natož registraci

V pátek se mi podařilo získat naštěstí doposud jedinou špatnou zkušenost při střetu s místní realitou. Konečně jsem se odhodlala koupit si kolo. Měla jsem vyhlídnuté moc pěkné červené se vším potřebným, jako je košík, zámek a jednoduchá přehazovačka. Tak jsem se pro něj v pauze mezi hodinami vypravila (kolo se tu dá koupit v blízkém (je to první známka civilizace, když jdete asi dvacet minut po silnici z kampusu do města) supermarketu). Moje vytipované už sice prodali, ale stejně by mi asi bylo malé (pro lidi od 145cm), takže jsem za asistence milé obsluhy vybrala jiné, o chlup větší (a taky dražší :( ). Jak se nakonec ukázalo, onen výškový rozdíl mi stejně neumožní, abych šlapala s nataženýma nohama - tak tu nikdo nejezdí, osobně nechápu, že je to do toho kopce sem baví. Nicméně zpátky k nákupu - servis by zabral několik desítek minut, které jsem neměla, takže jsem se s nimi domluvila, že si pro kolo přijdu večer. Dostala jsem papíry k registraci (abych mohla prokázat, že kolo není kradené), ale protože mi nějak nedocvaklo, že po mě budou chtít napsat adresu, byla jsem v tomto směru nepřipravená (ne že bych nevěděla, kde bydlím, jen to zatím neumím napsat a směrovák si taky nepamatuju). Mezi povinnými kolonkami bylo i telefonní číslo, což jsem vysvětlila, že prostě nemám a obsluha se zatvářila chápavě. Ok, adresu můžu doplnit večer. Když se ale vrátím za nějakou tu hodinu, kolo je sice připravené, ale milá obsluha nikde a místo ní jakýsi kulatější pán středního věku, který mi, jak chápu i bez toho elektronického slovníku, co mi pořád cpe pod nos, registraci nedá, protože nemám japonské telefonní číslo. (Kdyby ten slovník měli odpoledne, když mi s, jak jinak, složitým vysvětlováním nabízeli zaplacení až mi v práci vyplatí bonusy (já prostě vypadám jako kravaťák, no neříkejte, že jste si toho nikdy nevšimli), urychlilo by to proces rozhodně víc). Věděla jsem, že potřebuju cizineckou průkazku na účet v bance a na pojištění a všechny tyhle nesmysly, připadá mi to logické a respektuju to, ale čeho je moc, toho je příliš. Na mé dotazy, jak to mám asi udělat, když registrace je tu povinná, jen krčil rameny a ptal se, jestli je to ok. Na rozloučenou mi přeložil poslední slovo a vrátil peníze.
Nicméně kolo mám, jezdí a pokud mě stopne policajt, než si vymyslím nějaké domorodě vypadající číslo, budu předstírat, že neumím japonsky.
Protože jsem ho zatím nestihla vyfotit, ukážu vám teď akorát klíčky XP

Pátek byl i jinak docela nabitý - první školní den (odloženo ze čtvrtka, měli jsme volno kvůli tajfunu). Hodina japonštiny dobrá, ale nejlíp to asi vystihne hojně používané a obávané slovo naší pražské lektorky - čerendži (=challenge). Večer obhlídka místního obchodu s oblečením s Nely a Sandrine, to mi po konfrontaci s prodejcem kol docela zvedlo náladu, a ještě později večer welcome party - lidi přebývající v tomto ubytovacím zařízení a taky spousta japonců. Převážně pouze první skupina svíjející se v rytmu napřed britsko-americké produkce, později to přešlo v korejské RnB (není to tak hrozné, jak to zní:) ) Japonci zdá se na tanec moc nejsou.
A včera jsme za asistence místní dobrovolnické skupiny objevovali Kanazawu. Fotky v galerii, alespoň do té doby, než mi umřely baterky ve foťáku ^_^;

Vysvětlování, vysvětlování..

Nevím, jestli to je nějaká zvláštní japonská vlastnost, ale zatím mi to tak připadá - jsou posedlí vysvětlováním. Šla jsem si do drogerie koupit krém na obličej a protože nepoznám, který je komu určený, tak se zeptám - v Čechách bych čekala odpověď o třech větách, ne pětiminutovou telefonickou konzultaci s odborníkem a následně desetiminutovou přednášku :) Problém je, že se snaží úplně zbytečně, protože čím víc vysvětluje, tím míň chápu, o čem mluví, takže můžu ocenit maximálně její nasazení :)
Vysvětlení najdete i na místech, kde byste je jinak rozhodně nečekali. Třeba na jogurtu. Sundáte plastové víčko, pod ním je ještě hliníkové a ejhle, celé pokryté jakýmsi elaborátem.. o prospěšnosti jogurtu? Až budu mít u snídaně víc času, vezmu si k tomu slovník, ale spíš asi ne, protože ten jogurt nebyl moc dobrý, takže se k němu asi nebudu vracet..
Další vysvětlovací zkušenost proběhla dnes, kdy nám už asi potřetí prakticky zopakovali totéž k organizaci tady (musím se optat někoho, kdo byl jako zahraniční student u nás, dost by mě zajímalo, jak moc se o ně staráme..), jenže tentokrát pěkně pohromadě a přidali k tomu požární cvičení, což neobnášelo jen evakuaci, ale také praktickou část - poprvé jsem v ruce držela hasicí přístroj :) No asi vědí, proč to berou tak zgruntu, blíží se k nám tajfun, ale děsit se nemusíte, Japonci zůstávají v klidu :)
Zítra ráno mě patrně čeká první hodina, začínáme znaky >_<
Už máme výsledky rozřazovacího testu, jsem v druhé úrovni středně pokročilých, wow, nečekané :) Jsem zvědavá, jestli si mě tam nechají :)

Moje vlastní cihla na spaní..

Jak už jsem řekla, pomalu se zabydluju. Překonala jsem první problémy s povlékáním postele (jeden by řekl, že povlečení má jaksi univerzální podobu, ale není tomu tak) a futon soupravou - je opravdu teplá, a to jsem ještě nezapojila všechny součásti. Co stojí za zmínku je japonský polštářek. Je to sice věc malá a nenápadná, ale tvrdá jako šutr, v případě obléhání ji hodím z balkonu.
V sobotu jsem toho stihla fakt hodně - prozkoumat zběžně univerzitní co-op obchod (od všeho trochu) a koupit mapu města. Zatím si moc nepočtu, ale když se ztratím, snad mi aspoň ukážou, kde jsem :)
Pak jsme se se Sandrine od vedle vypravily objevovat město. Bylo to fajn, když člověk překoná dopravní ruch a přejde přes řeku, dostane se na kopec a do velmi klidné a stinné části (jinde bylo dost horko, je tu skoro jako u nás v létě, ale prý brzo bude už jen déšť a déšť a sníh a sníh). Japonci se sice tváří, jako že vás vůbec nevidí, ale když se jich na něco zeptáte, ochotně poradí a vysvětlí. Někdy až moc, takže se v tom pak trochu ztrácím :)
Cestou dom jsme pořídily velkou část k životu potřebných věcí, takže už si už můžu uvařit a mám to pak z čeho sníst. (takové krásné mističky tu mají, to prostě nešlo odolat :) )
Je tu opravdu brzo tma (nezavádějí letní čas), takže když jsme se vracely, bylo už dost šero.
Večer jsem pak konečně sešla se Shunichim, kterého jsem minulý měsíc trošku provedla po Praze. Dole ve městě se konala slavnost cukimi, podzimní dívání se na měsíc - v parku Kenrokuen (jeden ze tří japonských slavných parků), slyšela i viděla jsem tu poprvé loutnu koto. Taky si prohlédla japonskou izakaja, něco mezi barem a restaurací. Wow. (syrová chobotnice a japonské pivo. ještě jedno velké wow, tedy hlavně za to první ;) tentokrát jsem byla ten kulinárně objevující já :)). Fotky nejsou, neb by mi to vážně bylo hloupé.
Pak před-welcome párty na jednom titěrném pokoji - ve společenské místnosti se nesmí pít :)

Neděle pak byla podstatně klidnější, když nepočítám pokus o proniknutí do lesa. Všude kolem je to tu totiž intenzivně zelené. Na plánku kampusu jsou sice vytnačené nějaké stezky, ale najít aspoň jednu nebylo vůbec jednoduché. Brzy se ukázalo proč - to není les, ale džungle plná pavouků. Takoví fešáci tu bydlí...
Podle fotek jsem si říkala, že by se tu snad dalo běhat, ale to vážně ne, leda s mačetou, protože cestička nebyla skoro vidět (nemluvě o tom stoupání kolmo vzhůru). Navíc tu nebydlí jenom pestře zbarvení pavouci, tenhle byl spíš nenápadný, ale jako jediný se nehýbal, ale taky medvědi a před vchodem už viděli hada.

Dnes jsme si napsali rozřazovací test, tak uvidím, kam mě šoupnou. Výsledky budou ve středu, pak už by nám měla začít škola. Do té doby mám ještě dost času pořídit si kolo, protože jinak bych se tu za dopravu asi nedoplatila. Autobus (a ovoce a zelenina) jsou tu dost nákladné záležitosti.

Začínáme

Tady zatím ještě netuším, co mě čeká, protože jsem někde mezi Ruzyní a Schipholem.. cesta to byla krátká, ale o to příjemnější, rozhodně v porovnání s tou z Amsterdamu do Ósaky - na sedadle mezi salarimany se člověk moc nevyspí. Vlastně jakobych se už na letišti octla v Japonsku, z Evropy byly tak akorát letušky, a to ještě jen polovina :) Dokonce i některá hlášení byla jenom v japonštině a o tom, pro koho bylo sestavováno menu ani nemluvě :)











Tahle letadla vypadala jako rodinka na výletě..



Každopádně teď už jsem ubytovaná v Kanazawě, v jejich "International House" a dá se říci, že se i pomalu zabydluju :)
Dneska s námi oběhali úřady - musím říct, že se tu o nás fakt skvěle starají, člověk si připadá málem jako ve školce. Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží :)
Cestou z registrace na úřadě jsme se hromadně vydali objevovat místní supermarket, takže už mi zbývá opatřit si jen asi milion věcí k žití. S omezenou znalostí znaků to jde fakt dost pomalu, ale aspoň mám konečně motivaci :)