Přípravy na zimu a jiné kratochvíle

Minulý týden jsme asi měli příležitost vyzkoušet si, jak tu vypadá zima. Hnusně je slabé slovo - když nepršelo, pršelo hodně a teploty tedy nic moc. Navíc se ukázalo, že můj pokoj je schopen udržet tak o 2 - 4°C více než je venku. Ne zrovna důvod k radosti, když jde o 12°C a důvod k pláči a nákupu teplých papučí když si uvědomíte, že bude hůř :( Doufám, že během roku přijdu na nějaký pádný důvod, proč tu zdi zřejmě nemají tepelnou izolaci, všechna skla v oknech jsou jednoduchá a ke dveřím z plechu někdo zapomněl přidělat práh, takže je pod nimi půl centimetru díra a mezi futry to prosvítá. Pořídila jsem tedy izolační pásku a elektrické mini topení (plynové, které tu mám, zahřívá zmiňované okno, nikoli mé zmrzlé nohy pod stolem), načež se zase udělalo krásně. Což je mi houby platné, protože mléko už je rozlité a mně se povedlo nastydnout.
To mi poskytlo příležitost pořídit si další autentickou japonskou zkušenost, a sice život s maskou. Řeknu vám, žádná sláva. Jediná dobrá věc je, že venku nedýcháte studený vzduch. Jinak si ale nevidíte pod nohy, což je obzvláště príma při chůzi ze schodů. Logicky si taky nevidíte na ruce, takže všechno musíte zvedat poměrně vysoko před obličej a zkuste tak zandavat peněženku do kabelky. No a když si nasadíte brýle, abyste viděli na tabuli, tak se vám vmžiku zamlží a je vymalováno.
Protože nám už přišlo stipendium (po dvou měsících, hurá, třikrát hurá), konečně jsem mohla krom topení nakoupit i další věci, které mi tu trochu zpříjemní život, třeba nůž :) (proti kapesnímu švýcaru ani slovo, ale normální kudla je prostě k nezaplacení). S tím jsem si zároveň splnila jeden malý sen, protože to není jan tak takový nůž, ale keramický. Kde jinde, když už ne v Japonsku :) A krájí se s ním skvěle. V rámci zútulňování tohohle vymrzlého pokoje jsem si pořídila roztomilý svícínek a aroma lampičku, k nějaké kytce, plakátům a spol. se snad časem také dostanu, ale po nákupu se mi do košíku na kole obvykle nevejde už ani zrnko rýže :)
Nakupování mimochodem stále zůstává zdrojem nečekaných zpestření života tady, jako by něco takového bylo potřeba. Objevila jsem pekárnu v supermarketu, kde mají aspoň "francouzský chleba" (rozuměj bagetu). Sice je sněhobílá, jako všechno pečivo, ale chutná aspoň trochu povědomě. Mají i spoustu jiných věcí. Tuhle jsem zkusila něco, co vypadalo jako ořechová bulka sypaná cukrem. K mému překvapení to nebylo přeslazené, ale spíš slané (rozhodně méně sladké než místní "chleba"), se spoustou vlašských ořechů. Jedinou záhadou mi zůstává, proč to bylo tak hojně posypané syrovou moukou. Aby to vypadalo bílé? Zatím asi nejlepší kousek pečiva, bohužel jsem od té doby už neměla to štěstí ho potkat.
Většina sladkých věcí není plněná rozinkami, ořechy nebo tvarohem (naštěstí. Mléčné výrobky jsou kapitola sama pro sebe), ale sladkými červenými fazolemi azuki nebo pastou z nich. Mnohem chutnější než v evropském pečivu jsou v japonských tradičních sladkostech, například v mandžú, které se obzvlášť hodí k mačča latte (jako café latte, ale bez café a místo toho zelený práškový čaj mačča). Možná to tak nezní, ale vážně je to dobré :)

Jinak kvůli místnímu chlebu a cenové (ne)dostupnosti jeho i věcí k němu se hodících pomalu přecházím na japonskou snídani, tedy rýži a polévku miso. Chuťově je to mnohem zajímavější :) Musím říct, že docela lituju Japonce a vůbec všechny, kdo přijedou na delší dobu k nám a musí měnit svoje snídaňové návyky, nebo draze nakupovat náhražku něčeho, na co jsou zvyklí.
Na druhou stranu, spoustu věcí musím sice oželit, ale koupit si v supermarketu připravené sašimi se mi doma hned tak nepoštěstí :)

povšimněte si, jak se rozrůstá sbírka mého nádobí :)

Co se školy týče, připadám si, že jsem zpátky na gymplu. Co čtrnáct dní opakovací test a v pondělí a úterý máme čtvrtletní písemku. No řekněte, kdy jste naposled psali čtvrtletku??? Navíc to tu všichni berou až nesnesitelně vážně.
Taky mám za sebou spolupráci s japonskými studenty na přípravě prezentace. Možná jsme zrovna měli smůlu na ty nejnatvrdlejší, ale tyhle dva bych vám nepřála. Hodina probíhá v angličtině, to znamená, že pro zájemce z japonské strany je minimálně mírně pokročilá znalost thohoto jazyka podmínkou. Alespoň já bych tedy čekala, že by měli umět víc než jenom stát a přiblble se usmívat, když jim položíte jednoduchou otázku. Z nějakého důvodu moc nepomáhá ani usilovné vysvětlování v japonštině. Nebýt toho, že jindy není zas takový problém se dohovořit, asi by mě to přimělo vážně se zamyslet nad mými komunikačními schopnostmi. Prý se prostě stydí. Takže máme hodinu, jejímž jádrem je poutavě odprezentovat nějaký fenomén (vcelku dobrovolně zvolený) a posléze aktivně vést diskuzi na toto téma, plnou stydlivých Japonců. Ještěže všichni nejsou takoví. Většina byla mimo vyučování zatím milá, vstřícná a komunikativní. Tématem naší skupinky bylo jídlo, ostatní sice vyplňovali nějaké hodnocení, ale nejsem si jistá, že se nějaké výsledky dostanou i k nám. Předchozí skupina zpracovávala téma předesudky a udělali k tomu moc pěkné video:
http://www.facebook.com/#/video/video.php?v=1207435880132&ref=mf

V hodině zaměřené na praktické poznávání japonské tradiční kultury jsme si během listopadu vyzkoušeli aranžování ikebany pod vedením mistra místní školy s několikasetletou tradicí a také dekorování pomocí plátkového zlata. Že obojí bylo skvělé snad není třeba dodávat :)


A na závěr bych ráda poděkovala všem, kdo mi napsali, že se je pro ně můj blog příjemným počtením :) Nechci nic slibovat, ale pokusím se přispívat častěji.

Novinky, novinky

Po delší odmlce se zas ozývám - to, že nepíšu, neznamená, že mě sežral medvěd nebo smetlo zemětřesení (to první je zde pravděpodobnější), ale že jsem prostě byla řekněme plně vytížená. Za to byste mimochodem měli být rádi, protože tudíž jasně upřednostňuji skutečný sociální život a nestává se ze mě uhrovatý notorický blogger :) a tedy když už se do psaní dám, budu mít o čem :)

Minulý víkend jsme měli plánovanou odstávku nikoli teplé vody, ale elektřiny (což stejně zahrnuje i teplou vodu). Naši japonští dohlížitelé si pro nás tedy připravili sportovní den, který se k jejich zklamání našemu nevelkému překvapení setkal se spíše vlažným ohlasem. Nakonec mi to stejně nedalo a šla se aspoň podívat, kterýžto čin vyústil v zatažení do hry zvané kickball. Místní to hrají ve školce, nicméně pro nás to byla úroveň akorát - jde o verzi baseballu, jenže místo pálky používáte nohy a do míče kopete. Týmy totiž tvořily tak z poloviny Japonci a Američani (ti, co pravidla baseballu znají a ve většině případů ho i hráli) a Evropani (ti, co znají baseball tak akorát z učebnic angličtiny). Postupně se mi od zjednodušené verze pravidel "kopni a běž" povedlo dopracovat dokonce k získání bodu :)

Začínám mít také dojem, že Japonci jsou mistři v dělání jednoduchých věcí složitě, což mělo za následek nejen vznik čajového obřadu, ale také neuvěřitelného chaosu při organizování párty. První zmiňované se totiž sestává z řady přesně stanovených pohybů a průpovídek, přičemž vám zvolna odumírá spodní polovina těla. No schválně, jak dlouho vydržíte klečet? Docela pěkně to ale shrnul vedoucí našeho programu, když prohlásil, že to vlastně vůbec není složité, a že bychom neměli zapomínat, že jde o to sníst koláček a vypít čaj.
Dotyčná párty se nakonec přes rozpačité začátky a zmatky vyvedla také skvěle, poprvé jsem viděla a hřála si nohy o kotacu, kamínka umístěná pod nízkým stolem přikrytým dekou, kolem kterého všichni sedí, povídají, jedí, pijí, a no.. hřejí si nohy.

Když už jsem naťukla téma párty, v pátek jsme předčasně oslavili Halloween, nehalloweensky v poměrně jasně osvětlené místnosti a za zvuku obřího sterea, které jsem měla tu čest vyhrát, a teď nevím, co s ním, protože jenom reproduktory zaberou polovinu mého skrovného pokojíčku. Předesílám, že když jsem o něj projevila zájem, neměla jsem tušení, že jde o aparaturu pro zvučení koncertů. Chtěla jsem jen bedýnky.. O rozdávání takovýchto darů, nebo přesněji řečeno ročního zapůjčení, se stará místní dobrovolnická společnost pro mezinárodní spolupráci zvaná NIC, vyznačující se především již zmiňovanou typickou pološílenou organizací a rozesílání mailů v nichž se opakovaně objevuje výraz "let's enjoy together", který mě již trochu začíná děsit.. Ale myslí to dobře :)

Tenhle víkend máme prodloužený, protože do úterka se koná školní festival a ve středu je státní svátek. Zatím jsem kromě zmiňovaného Halloweenu stihla mezinárodní festival (taková věc je zřejmě místním sportem, zatím to vypadá, že se konají tak tři do měsíce). Dozvěděla jsem se o něm od Amruty, mojí indické spolužačky, díky které jsem si vyzkoušela sárí. (na fotce vpravo) Je to skoro jako kouzlo, protože sárí je v nenošeném stavu sedmimetrový široký pruh zdobené látky.
Pak jsme se s Maylee a Min (studentky lékařské fakulty) vypravily na koncert školních jazzových orchestrů s názvem "Enjoy revenge". Slovo enjoy v tomto případě nevyvolává žádné negativní konotace, bylo to naprosto super :) Mají můj obdiv, nejsem si jistá, jestli filda nebo aspoň Karlovka má vlastní jazzovou kapelu, natož filharmonii. Mimoškolní aktivity zaštiťované školou tu prostě mají mnohem hlubší a pevnější tradici. Už jsem navštívila umělecký kroužek a našla výtvarné potřeby. Ty mi udělaly vážně radost, protože v nich vládne úplně stejný chaos, jako v těch pražských, pořádek nepořádek :)

Také jsem přidala do sbírky dvě autentické japonské zkušenosti - jednak furikura, oblíbená zábava japonských sředoškolaček - zavřou se do fotobudky, vyfotí několik fotek, domalují je a pak si je vytisknou jako samolepky a pošlou na mobil. Viz obrázek :)


Druhou zkušeností byla dnešní návštěva divadla nó (jak vidíte, dbám na to, aby mé zážitky nebyly jednostrané). Zpočátku jsem myslela, že asi usnu, to přiznávám, ale pak jsem si zvykla na rozsvícený sál a začala se pokoušet sledovat děj v libretu (proto asi zůstává rozsvíceno, ani Japonci moc dobře specifickému přednesu nerozumí, takže si nejasné pasáže můžou přečíst) a druhou hru si náležitě užila, ačkoli detaily děje mi stále zůstaly zahaleny. Náhlé dramatické taneční výstupy doprovázené napětí navozující hudbou ale člověk pochopí a ocení i bez toho.