Novinky, novinky

Po delší odmlce se zas ozývám - to, že nepíšu, neznamená, že mě sežral medvěd nebo smetlo zemětřesení (to první je zde pravděpodobnější), ale že jsem prostě byla řekněme plně vytížená. Za to byste mimochodem měli být rádi, protože tudíž jasně upřednostňuji skutečný sociální život a nestává se ze mě uhrovatý notorický blogger :) a tedy když už se do psaní dám, budu mít o čem :)

Minulý víkend jsme měli plánovanou odstávku nikoli teplé vody, ale elektřiny (což stejně zahrnuje i teplou vodu). Naši japonští dohlížitelé si pro nás tedy připravili sportovní den, který se k jejich zklamání našemu nevelkému překvapení setkal se spíše vlažným ohlasem. Nakonec mi to stejně nedalo a šla se aspoň podívat, kterýžto čin vyústil v zatažení do hry zvané kickball. Místní to hrají ve školce, nicméně pro nás to byla úroveň akorát - jde o verzi baseballu, jenže místo pálky používáte nohy a do míče kopete. Týmy totiž tvořily tak z poloviny Japonci a Američani (ti, co pravidla baseballu znají a ve většině případů ho i hráli) a Evropani (ti, co znají baseball tak akorát z učebnic angličtiny). Postupně se mi od zjednodušené verze pravidel "kopni a běž" povedlo dopracovat dokonce k získání bodu :)

Začínám mít také dojem, že Japonci jsou mistři v dělání jednoduchých věcí složitě, což mělo za následek nejen vznik čajového obřadu, ale také neuvěřitelného chaosu při organizování párty. První zmiňované se totiž sestává z řady přesně stanovených pohybů a průpovídek, přičemž vám zvolna odumírá spodní polovina těla. No schválně, jak dlouho vydržíte klečet? Docela pěkně to ale shrnul vedoucí našeho programu, když prohlásil, že to vlastně vůbec není složité, a že bychom neměli zapomínat, že jde o to sníst koláček a vypít čaj.
Dotyčná párty se nakonec přes rozpačité začátky a zmatky vyvedla také skvěle, poprvé jsem viděla a hřála si nohy o kotacu, kamínka umístěná pod nízkým stolem přikrytým dekou, kolem kterého všichni sedí, povídají, jedí, pijí, a no.. hřejí si nohy.

Když už jsem naťukla téma párty, v pátek jsme předčasně oslavili Halloween, nehalloweensky v poměrně jasně osvětlené místnosti a za zvuku obřího sterea, které jsem měla tu čest vyhrát, a teď nevím, co s ním, protože jenom reproduktory zaberou polovinu mého skrovného pokojíčku. Předesílám, že když jsem o něj projevila zájem, neměla jsem tušení, že jde o aparaturu pro zvučení koncertů. Chtěla jsem jen bedýnky.. O rozdávání takovýchto darů, nebo přesněji řečeno ročního zapůjčení, se stará místní dobrovolnická společnost pro mezinárodní spolupráci zvaná NIC, vyznačující se především již zmiňovanou typickou pološílenou organizací a rozesílání mailů v nichž se opakovaně objevuje výraz "let's enjoy together", který mě již trochu začíná děsit.. Ale myslí to dobře :)

Tenhle víkend máme prodloužený, protože do úterka se koná školní festival a ve středu je státní svátek. Zatím jsem kromě zmiňovaného Halloweenu stihla mezinárodní festival (taková věc je zřejmě místním sportem, zatím to vypadá, že se konají tak tři do měsíce). Dozvěděla jsem se o něm od Amruty, mojí indické spolužačky, díky které jsem si vyzkoušela sárí. (na fotce vpravo) Je to skoro jako kouzlo, protože sárí je v nenošeném stavu sedmimetrový široký pruh zdobené látky.
Pak jsme se s Maylee a Min (studentky lékařské fakulty) vypravily na koncert školních jazzových orchestrů s názvem "Enjoy revenge". Slovo enjoy v tomto případě nevyvolává žádné negativní konotace, bylo to naprosto super :) Mají můj obdiv, nejsem si jistá, jestli filda nebo aspoň Karlovka má vlastní jazzovou kapelu, natož filharmonii. Mimoškolní aktivity zaštiťované školou tu prostě mají mnohem hlubší a pevnější tradici. Už jsem navštívila umělecký kroužek a našla výtvarné potřeby. Ty mi udělaly vážně radost, protože v nich vládne úplně stejný chaos, jako v těch pražských, pořádek nepořádek :)

Také jsem přidala do sbírky dvě autentické japonské zkušenosti - jednak furikura, oblíbená zábava japonských sředoškolaček - zavřou se do fotobudky, vyfotí několik fotek, domalují je a pak si je vytisknou jako samolepky a pošlou na mobil. Viz obrázek :)


Druhou zkušeností byla dnešní návštěva divadla nó (jak vidíte, dbám na to, aby mé zážitky nebyly jednostrané). Zpočátku jsem myslela, že asi usnu, to přiznávám, ale pak jsem si zvykla na rozsvícený sál a začala se pokoušet sledovat děj v libretu (proto asi zůstává rozsvíceno, ani Japonci moc dobře specifickému přednesu nerozumí, takže si nejasné pasáže můžou přečíst) a druhou hru si náležitě užila, ačkoli detaily děje mi stále zůstaly zahaleny. Náhlé dramatické taneční výstupy doprovázené napětí navozující hudbou ale člověk pochopí a ocení i bez toho.