Rolničky, rolničky..

V kuchyni se mi právě vaří brambory na salát, takže než zjistím, že jsou třeba sladké, je ideální čas zasednout k sepsání článku o japonských Vánocích (téma na přání, berte to jako výzvu, návrhy nepohrdnu :))

Už jsem se zmiňovala, jak je tu všechno maličké? Ale fakt, že vůbec mají nakládané okurky, na mne zapůsobil natolik, že jsem se ani nestačila dát do smíchu :)

Dobrá, je o notných pár hodin později (o dnech se hovořit ještě nedá, ale skoro, datum se změnilo) a pokud jste napjatí, jak to s těmi bramborami dopadlo, tak vás můžu ujistit, že skvěle :) Z nějakého důvodu i přes problémy se sháněním surovin chutnal jako ten "náš", nebo si to možná jen zoufale nalhávám. Každopádně, pokud si pokoj neověsíte kouličkami a nestrávíte v kuchyni notnou chvilku s rybí polévkou, musím smutně konstatovat, že v Japonsku Vánoce prostě nejsou. Těžko se to vysvětluje a asi ještě hůř představí, ale zkuste to. Absence některých věcí je vcelku nasnadě, jako že tu nenajdete kádě s kapry. Ale ani žádný prodej stromků na parkovišti u supermarketu. Žádné trhy, žádné nazdobené ulice. Jediné, co je přítomné až nepříjemně vlezle, jsou koledy a anglické vánočně laděné písně. Všude. V obchodech, v kantýně, na nákupní třídě, na veřejných záchodech. Ale ať vyhrávají jak chtějí usilovně, výsledek je za pošmourného pondělního odpoledne, kdy v centru chcíp pes, obzvlášť pro člověka zvyklého na předvánoční tetelivou atmosféru, která by se dala krájet, prázdný a depresivní. Byla bych o moc radši, kdyby přestali s tou komedií o vánočních nabídkách a různých Santa balíčcích, protože vážně nemají ponětí, o čem mluví. A mě je z toho akorát smutno. Má to tedy i své světlé stránky, třeba jsem byla 23. nakupovat, nemusela se s nikým prát o poslední kousek ryby, na pokladnu čekala asi deset vteřin a bez problémů zaparkovala (kolo ;)).
Samozřejmě ale, že jsem si Vánoce vzít nenechala (proč bych taky jinak začínala s těmi bramborami), udělali jsme si česko-slovensko-francouzskou verzi s korejským (kulinárně neaktivním) elementem :) Výsledek byl velmi domácký.
Bylo by asi záhodno ještě osvětlit, co tedy Japonci (a Korejci a asi všichni z těchto končin) tou hrou na Vánoce sledují. Zatímco u nás jsou Vánoce cosi rodinného a na Nový rok, nebo spíše na Silvestra, se druží kamarádi, tady je to přesně naopak. A ještě lépe než s kamarády je družit se s přítelem či přítelkyní. Nějaké dárky se rozdávají jen malým dětem.
Paradoxní je, že v téhle zemi bez Vánoc jsem asi poprvé zažila ty správně ladovsky bílé. Už asi dva týdny máme závěje sněhu, že se nedá chodit po chodníku (moc se tu neodklízí). Pokud pro toho, co navrhnul naší kolej, nemám slušného slova, člověk, který naplánoval zbytek kampusu, má můj obdiv. Když napadne třicet čísel naráz, široké schody od zastávky do hlavní budovy jsou mírně řečeno neprůchodné. Nicméně stejného cíle se dá dosáhnout systémem rafinovaných podchodů a krytých průchodů, takže se do lavice dostanete, aniž by se z vás nutně musel stát sněhulák :)

Někdo si půjčil můj deštník!

Tak při občasném pohledu na Seznam se mi zdá, že co se počasí týče, doháníme pomalu Prahu. Zítra prý přijde sníh. Místní předpověď tomu tedy nenapovídá, možná jen chtějí vyděsit Thajce, ale kdo ví. Zatím jen prší. A když tu prší, stojí to zato, protože to hnedtak nepřejde, je zima, člověk nemůže jet nikam na kole a připadá si tu ještě odříznutější než obvykle.

Znovu se potvrzuje, jak je všechno relativní. Když jsem sem přijela, přišlo mi naše ubytování vcelku ok. Bylo na něm sice vidět, že ho používala už spousta lidí, trochu jeté tapety, neosobní zařízení a málo místa, ale dojem víceméně nad očekávání (v jaké hrůze asi musí bydlet zahraniční studenti u nás). Pak vám začne vrtat hlavou, proč u všech všudy, když tady kolem nic není (v Japonsku je běžně problém s nedostatkem místa a tak jsou i ve městě domy a byty maličké a namačkané na sobě, ale my jsme uprostřed lesa a místa tu je co hrdlo ráčí), nemohli aspoň koupelně dopřát trochu prostoru. Třeba jen metr na dva. Zkuste na prostor tak metr x metr dvacet vmáčknout záchod, umyvadlo a sprchu. Japoncům se to povedlo. Vážně jsem ráda, že nejsem dvoumetrový Fin, protože těm tedy nezávidím. Dojem marnosti ještě zesílil po tom, co jsem viděla, v čem bydlí japonští studenti. Ve slušných garsonkách nebo 1+1. S předsíní, kuchyní, obývacím prostorem, koupelnou s vanou a dýhovými dveřmi které, světe div se, těsní! (nad klávesnicí mi trochu tuhnou prsty). Na druhou stranu, my, narozdíl od nich, platíme nájem jen velmi symbolický.

Tohle je to, o čem mluvím - i z tak prťavé fotky je patrné, že se jedná o pohodlně obyvatelný prostor :) Jinak právě vaříme nabe, do hrnce s vývarem se nahází stokrát dobrých věcí a přímo na stole se to pak vaří a každý si nabírá. V podstatě jako fondue a také je to zimní specialita.

S deštěm souvisejícím problémem je vlhko. Vlhkost vzduchu je tu opravdu vysoká, jejím ještě poměrně roztomilým projevem je to, že sušenky jednou otevřené přes noc zvláční, ale zkoušeli jste už vláčné chipsy? :) Horší je, že za deště dost špatně schne prádlo (v pokoji na něj není místo) Sice tu máme sušičku, ale z nějakého důvodu je na většině mých oděvů bez ohledu na materiál a komplikovanost střihu symbol zákazu sušení v sušičce. No proč byly potom sušičky vynalezeny, když se do nich nesmí nic dávat? Trochu se bojím to ignorovat - ne že by mé šatstvo bylo až tak epesní, ale nakupovat v Japonsku není žádný med.
Možná jste už slyšeli, že Japonci nejsou tak malí, jak se o nich říká. Nejsou, některé bych zcela objektivně označila za vysoké. Kéž by totéž platilo o Japonkách. Ke všemu tu je spousta obchodů, které uznávají pouze velikost F (jako free size), šitou na míru průměrně vzrostlé Japonce (hádám tak 155 cm). Když už člověk objeví něco ve své velikosti, tak to má s největší pravděpodobností aspoň krátké rukávy. O zvrhlém systému číslování bot ani nemluvě. Běžně jsou k dostání tři rozměry - S,M a L. Občas LL, ale ještě jsem neviděla hezkou LL botu. Věřím, že Japonky mají pidinožky, ale netvrďte mi, že všechny nachlup stejné. Problematiku nakupování oděvů mám tak zmáknutou proto, že jsem sama potřebovala zimní kabát a boty. Nebojte, pohádka dobře dopadla, obojí mám :) V obchodech s hezkými botami o půl centimetru většími než je běžná velikost se naštěstí vyznala jedna milá japonská duše, protože ani ony se vždycky nenapasují do standartních měřítek. A kabát se našel v secondhandu. Je to divné, ale použité věci byly mnohem větší, než nové. Jediné možné vysvětlení, které mě napadá je, že ty šaty vozí z Koreje.

Protože už jsem začínala vypadat jako hipík, konečně jsem se odhodlala k návštěvě kadeřníka. Kampus je sice docela solidně odříznutý od světa, máme tu ale vlastní poštu, knihovnu, bankomat, sámošku, kde koupíte všechno od svačiny, přes učebnice až po externí hardisk a navrch si můžete obstarat lístek do Tokia, jídelny s takovou otevírací dobou, že zajistí alespoň jedno teplé jídlo osobám s jakýmkoli spacím návykem, a také kadeřnictví. Kadeřnictví, kde za ostříhání nezaplatíte o moc víc než v Čechách a navíc mají aspoň nějakou zkušenost s něčím jiným než asijskými dráty (být první taková zkušenost prý nekončí úplně estetickým dojmem). Výsledek je sice jiný, než jsem si představovala, ale uspokojivý :) Příště se pokusím být názornější a včas seberu slečně kadeřnici nůžky :)
A abych se vrátila k nadpisu a dešti, po dnešní odpolední hodině mě čeká nemilé překvapení, neb ze stojanu na deštníky zmizel ten můj! Žádná velká škoda, byl to model asi za 20 korun, ale bez deštníku ani ránu když venku leje.. Tak jsem si taky půjčila, ten co tam opuštěný zbyl, a který je vlastně lepší, než ten původní :) Půjčování deštníků je tu prý běžná praxe.. no, nevím, jestli se mi to úplně líbí, protože co kdyby tam žádný už nebyl, že..