PF 2010

Cestovní deník - Nagano, Matsumoto a zpět

Konečně jsem vyjela na výlet :) A rovnou vícedenní. S Maylee (Američanka čínského původu toho času páchající výzkum na lékařské fakultě) jsme vyrazily z Kanazawy 27. prosince dopoledne a zamířily si to vlakem do Nagana. Koupily jsme super výhodný lístek, který má jedinou vadu, a sice že s ním smíte používat jen osobních vlaků. Tedy dostanete se (skoro) všude, ale budete si muset počkat. Na druhou stranu se ale nedá říct, že by to bylo nějaké mučení, na vlacích je vidět značné opotřebování, ale nebojíte se sednout a protože to asi není zrovna populární způsob cestování, je i kam.
V Naganu jsme ze všeho nejdřív vystoupaly k asi největší atrakci, chrámovému komplexu Zenkó-dži. V jedné z budov, která kdysi byla jeho součástí, a která teď slouží jako hostel, jsme měly zamluvené tři noci. Řeknu vám, paráda. Budova opravdu stará, japonské pokoje - poprvé jsem spala na futonu a tatami. Není to nepohodlné :). O paní správcové, protože mě nenapadají žádná lepší adjektiva, musím říct, že byla laskavá a milá. Hned na nás vychrlila informace kde se (a hlavně kdy - ke klíčovosti tohoto údaje se ještě vrátíme) dobře a relativně levně najíst. Vzápětí, co nás na jedno z míst dovedla, nás naložila do auta a odvezla (a pozvala) do onsenu (=veřejná lázeň s přírodním horkým pramenem, který vyléčí každou myslitelnou potíž). Onseny jsou báječná věc a podle mě jsou hlavním důvodem, proč jsou Japonci tak klidní. Jakmile totiž vlezete do horké vody, začne vám všechno připadat malicherné a jen přemýšlíte, jak si takový bazének přemístit do pokoje. Tím opět narážím na problém věčného chladu, protože budova hostelu byla tradiční japonská se vším všudy (i v Japonsku se ovšem najdou přetopená místa. Třeba vlaky.) Naštěstí onsen vás prohřeje natolik, že vám až do rána není zima. Protože nás tam brala každý večer (a stejně tak ostatní hosty, byť musela jet dvakrát), máme podezření, že za dveřmi s nápisem "sprchy" byla ve skutečnosti díra v zemi a džber se studenou vodou. Paní také trvala na tom, že sníme spoustu jablek, protože jich má plnou bednu a dala nám domácí jablkový koláč. Ve městě jí zdá se všichni znali a říkali jí "babička".

výhled z Hokusaiova muzea, výhledy jsou v Naganu vůbec dramatické :)

28. jsme sedly na místní dráhu (ve mětstě podzemka) a vyjely do městečka Obuse. Podle průvodců je to město kaštanů a muzejí. No, kaštany mají namalované na každém rohu, ale pokud je chcete ochutnat, tak kaštany s sebou (seženete tu akorát nazdobené drahé krabičky sladkostí s kaštanovou pastou v obchodech se suvenýry). Muzea tu jsou, ale všechna, a spolu s nimi v podstatě celé město, včetně restaurací a spol., zavírají ve čtyři. Tak jsme zvládli aspoň to hlavní, zeměřené na pozdní tvorbu Kacušiky Hokusaie, který tu na sklonku života pobýval. Je známý hlavně svými dřevoryty (pohled na Fudži s vlnou jste určitě už někde viděli..), ty ale opustil, když mu bylo nějakých šedesát (dožil se víc jak devadesáti) a v Obuse se věnoval tušové malbě, a právě ta tvoří jádro sbírky (to není mínus, šlo mu to vážně skvěle a na dřevoryty se určitě vypravím jinam). Pak taky maloval obrovského fénixe na strop místního chrámu, který jsme též navštívily. No a to už byly čtyři, tak jsme ještě chvíly bloudily po městě, než nám došlo, co to znamená :)

opičky v onsenu!

29. jsme vstávaly brzo. Místní linkou jsme se vydávaly o něco dál, do městečka Judanaky, onsenového střediska, ze kterého se autobusem dostanete blízko Džigokutani (pekelné údolí, pro turisty ale prezentováno jako "Snow monkey park"), kde se v horkém jezírku koupou opičky :) Podle jejich výrazů soudím, že si to užívají stejně jako lidé :) Vedle Judanaky je ještě jedno lázeňské centrum s množstvím různých pramenů, pro pouze projíždějící návštěvníky je bohužel přístupný jen jeden. U něj jsme utržily menší šok, protože potom, co člověk zaplatí nemalé vstupné, mu ukážou dřevěnou boudu bez záchoda a bez sprch. Jenže když je vám zima a už stejně máte lístek, vlezete dovnitř, ponoříte se.. a pak už na nějaké stížnosti prostě nemáte náladu. Kdyby za něj nechtěli tolik, co za čisťoučký rozlehlý areál s venkovní koupelí a šatnou, bylo by to v pořádku, hádám, že takhle prostě většina vesnických onsenů vypadá. V tomhle se vystřídalo hned několik místních, ti mají klíče a občas zaskočí.

tak to je on.. fotky onsenu jsou vzácné, logicky nemůžete fotit, když se zrovna někdo koupe..

místní specialita - pohankové soba nudle

30. jsme vstaly ještě dřív, abychom si mohly poslechnout první bohoslužbu v Zenkó-dži. V sedm (v zimě, v létě je to půl šesté) přichází hlavní kněz. V tomhe případě mám pocit, že to byla spíš kněžka (i ženy tu můžou zastávat vysoké funkce). Bylo to rozhodně velmi působivé. Také jsme si konečně prohlédly celý komplex a hlavní třídu vedoucí k chrámu "za života". Nezavírá se tu sice ve čtyři, ale se šestou vaše šance, že seženete něco k jídlu, rapidně klesá. Asi proto najdete na každém rohu konbini - nonstop obchod se vším.

nákupní třída vedoucí od centra k chrámu

Ochutnaly jsme drobné speciality, kraj je spojený hlavně s pohankovou moukou (údajně nejlepší soba nudle, ty co jsme měly, rozhodně výtečné byly) a taky s výrobou miso pasty, takže tu najdete i zmrzlinu s touto příchutí (prý se na ní v létě stojí fronty, já jí zkusila a myslím, že misu víc sluší nějaká rozumná společnost, jako rýže. Nebo třeba lilek - obojí najdete v knedlících ojaki, plněných vším možným, krom lilku s miso třeba zeleninou, houbami, dýněmi či obligátní sladkou fazolovou pastou (ne všechna japonská kuchyně souvisí s mořem. Prefektura Nagano je ve vnitrozemí, takže stojí zato spíš vyzkoušet sansai "plody hor", směs právě zeleniny, hub a bambusu nebo tak něčeho).

příprava ojaki

Odpoledne jsme se přesunuly do druhého největšího města oblasti, Macumota. Z hostelu pro nás přijeli na nádraží, neboť tentokrát jsme bydlely trochu stranou centra (zas tak velké ale Macumoto není). Majitelé opět příjemní, ale paní z Nagana nasadila laťku příliš vysoko :) Nicméně celý domeček byl včetně podlah zařízený dřevem, takže to v něm krásně vonělo, a měli měkký polštář, rychlovarnou konvici, terasu, na které by se v létě krásně snídalo (teď na ní ležel sníh).. člověk si tam připadal na chvilku tak nějak jako doma a to bylo vážně příjemné.
Myslím, že už jsem zmínila, že Japonci neslaví Vánoce, ale Nový rok. Odpočinek s tím spojený berou opravdu zgruntu, takže 30. pro jistotu zavřou všechna muzea a památky, 31. a 1. se k nim přidají i onseny a znatelně omezí či úplně zruší provoz autobusů. Všechno nám docela zkomplikovalo život. Do centra jsme musely pěšky, krásný hrad jsme okukovaly na mrazu jen zvenčí (ale i tak moc pěkný), fakt, že se město honosí muzeem současného umění a muzeem dřevorytů jaksi ztratil na hodnotě a když jsme přecijen chytly bus do onsenu a zjistily, že dneska ne, vypadalo to vážně na báječný den. Zachránila nás postarší turistka z Tokia, která nám napřed ukazovala cestu a pak se nabídla, že se zeptá v blízkém hotelu, zda bychom se nemohly vykoupat tam (hotely často mají vlastní lázeň, někdy i veřejně přístupnou). Tím bych se taky ráda vyjádřila k častému názoru, že japonská slušnost je jen taková neupřímná maska. Samozřejmě, používají spoustu opravdu uhozených frází, ale když se ptáte někoho na cestu a on vás tam odvede, místo toho, aby vám ji prostě popsal, nebo s vámi obíhá ve sněhu hotely, řekla bych, že jde spíš o neuvěřitelnou laskavost, než neupřímnost..
Po ohřátí se jsme nakoupily zásoby na večer. Silvestra jsme oslavili společně s dalšími ubytovanými půl napůl západně a japonsky - do půlnoci popíjení, o půlnoci procházka do blízké svatyně, kde už místní stáli frontu na zvonění na zvon (velká zlatá rolnička nad vchodem, vhodíte nějaké drobné, zařinčíte a něco si přejete). Taky jste si tu mohli koupit věštbu do dalšího roku, musím nějakého místního poprosit o pomoc s překladem, ale mělo by to být veskrze pozitivní :)

1. ledna už nás čekala jen cesta domů, do prvního přestupu vše v pořádku. Bohužel od rána hustě sněžilo a zapadaly koleje, takže náš prostřední spoj končil v polovině své trasy. Do dalšího dopravního uzlu jsme se dopřesunovaly náhradními autobusy (a nabraly tak několikahodinové zpoždění). Pak už jsme naštěstí chytly vlak do Kanazawy, kde v půl jedenácté z nebe padalo cosi podobně děsivého jako žáby a autobusy do našeho zapadákova už samozřejmě jezdit přestaly, takže jsem si vyzkoušela místní taxislužbu. Drahé :(
Zvláštní na tom bylo, jak se celou dobu naši spolucestující chovali. Nebo spíše nechovali. Žádné námitky, stížnosti, nadávání - všichni prostě seděli v čekárně, pomalu vykupovali stánek s občerstvením a případně tlachali se známými. Vážně neuvěřitelné, zkoušela jsem si podobnou situaci představit u nás a viděla jsem ty rozezlené prezidenty zeměkoule s pivním těhotenstvím a drbny na penzi docela živě. Nevím, čím to, možná jim už došlo, že brbláním nic neurychlí a proti sněhu těžko něco zmůžou, nebo se to stává tak často, nebo jsou tak ospalí (ve vlaku většina lidí spí), nebo je to možná těmi onseny.. :)