No a teď najednou nic - začaly prázdniny, venku je ovšem hnusně (včera jsme měli snad po měsíci celý den hezky, nebe bez mráčku.. vážně neuvěřitelný zážitek) a zima, pořád prší, sněží, nebo obojí, takže ven se vám vážně nechce, obzvláště když uvážíte, jak daleko je to k nejbližší civilizaci, která ještě za moc nestojí. Ale všichni doufáme, že ten hezký den byl předzvěst zlomu v jaro a budeme se moct rozjet do města :)
Ještě před několika lety byla univerzita dole v Kanazawě, přímo v hradu, takže i centrum bylo díky studentům mnohem živější. Měli ale problém s místem, tak odbagrovali horu za městem a přesunuli kampus tam. Nějakou dobu byla mezinárodní kolej pořád ve městě, ale protože studenti často chyběli, přesunuli ji ke škole. No, docela to chápu, to že má člověk vyučování pět minut pěšky ho přiměje ani moc neuvažovat nad nějakým zatahováním a třičtvrtěhodina stoupání na kole v dešti by pravděpodobně měla dost opačný účinek.
Teď to vypadá, že můj život tu je dost depresivní až apokalyptický, ale není tomu tak, mezi výše uvedeným výčtem "musím" bylo také spoustu "užiju si". Předně jsem po čtvrt roce objevila karaoke. Předtím mi ve vstupu bránila soudnost stran mého pěveckého talentu. Ten se náhle nezměnil, ale došla jsem k závěru, že na něm vážně nezáleží. Rozhodně ne, když jste s tlupou vřeštících, opíjejících se a v rytmu hudby divě se svíjejících mezinárodních studentů (japonci se vyděšeně drželi u zdi). Funguje to jako bezva odreagování, punkový koncert a diskotéka v jednom. Jen výběr anglicky zpívaných titulů je bohužel trochu omezený, ale aspoň přijdou na řadu všechny polozapomenuté hity, které vám občas neodbytně straší někde vzadu v hlavě.
*
Zde dovolte, abych přerušila svůj šedonudný příspěvěk a podělila se o aktuální historku z natáčení.
Je sice o dva dny později, ale násilný oslí můstek nebude nutný, neb události se odehrály v souvislosti s karaoke. K vysvětlování, co je na této kratochvíli tak báječného se dříve nebo později patrně vrátíme :)
*
Tentokrát jsme byli poměrně malá skupinka, sestávající z pěti mezinárodních studentů, tří Japonců a zásoby alkoholu na celou noc (dobře, víme, že se to nemá, ale jsme studenti a musíme někde šetřit). Řekla bych, že jsme si to všichni vážně užili, zapěli z plných plic a ve čtyři ráno, když karaoke zavírá, jsme uklidili stopy, zaplatili a vyrazili na snídani do blízkého McDonaldu, objednali vyprošťovací menu a jeho konzumací, tlacháním a opětovnou konzumací a tlacháním jsme se dočkali hodiny, kdy se začnou podávat jen snídaně (= pět ráno) a zvolna také úsvitu (=šest). Pak, s tím, že už je na čase jít domů, jsme se chopili kol či byli naskládáni do auta. Myslím, že na kolej jsme dorazily před sedmou a další dvě hodiny rozebíraly taje všeho možného v sedací soupravě na chodbě našeho patra. Pak očista a spát. Bylo by dramatické říci, že mě vzbudil telefon, ale ten mě jen přinutil přestat v posteli přemýšlet, jestli mám vstát, nebo se ještě pokusit usnout. Že se na druhém konci ozvala japonština, mě ani nepřekvapilo, zásadně mi někdo na pokoj volá japonsky, když mé smysly zrovna neoplývají bystrostí. Překvapivý byl dotaz, jestli jsem dnes ráno byla v McDonaldu. A vzápětí jestli tam s námi byli Japonci. Napřed ve mě hrklo, že jsme snad spáchali nějakou výtržnost, na kterou se mi povedlo zapomenout. Podařilo se mi přebýt otázky na jména všech přítomných a dobrat se toho, cože se vlastně děje - mají nás vyfocené z bezpečnostní kamery, jak sedíme u stolu a podezřívají nás, že jsme uvnitř pili přinesený alkohol, neb po nás zbyly plechovky. Vysvětlila jsem jí, že to je nesmysl, u Meka jsme všichni konzumovali výhradně objednané věci (a že jich nebylo málo) a prázdné plechovky jsme si už nesli s sebou a asi je tam jen zapomněli. Nemělo moc smysl zapírat, kdo z nás tam byl, nicméně jsem docela ráda, že jména těch Japonců si vážně nepamatuju. Naivně jsem si myslela, že to je všechno, ale kdepak, stihla jsem se akorát Mily optat, jestli vážně nikdo nic nepil, a už je tu další telefonát, že se máme všichni dostavit na studijní.Zde došlo k výslechu (dokonce se zápisem stěžejních bodů) - kdy jsme do restaurace přišli, odkud (párty. karaoke. od osmi do čtyř. - to udělalo docela dojem, hlavně že jsme zpívali i japonsky), kde jsme koupili to pivo a kde ho vypili, a pro změnu kdo jsou ti japonci, odkud je známe, jak dlouho, co dělají.. člověk by si málem myslel, že jde o Bin Ladina v přestrojení. Myslím, že se nám vcelku uspokojivě podařilo vysvětlit, že nemá smysl pít po oslavě v McDonaldu pivo, že šlo opravdu jen o odpad - mimochodem kdybychom se vyklašlali na místní recyklační systém a prostě je nacpali do spalitelného a nenechali ležet na kontejneru, nikdo by si asi ničeho nevšiml. Což je jen jedna z mála podivností této události. Tak třeba, pátá hodina ve středu ráno asi nepatří zrovna k trhákům co se tržeb týče a osm lidí po probděné noci toho sní hodně, a volat na univerzitu kvůli prkotině, tomu vděk tedy neříkám. Zadruhé, jak věděli, kam volat? Nikdo z nás nemá na oblečení štítky z adresou, mohli jsme zrovnatak být turisti, a vůbec, to obvolali všechny instituce s nějakým zahraničním spojením v Kanazawě a rozeslali jim naše fotky, jak se cpem hranolkama? Zatřetí, když už si nás vyfotili, to si nemohli ten záznam pořádně prohlídnout a všimnout si, jak všichni pěkně srkáme džus z bíložlutočervených kelímků? A proč po připuštění, že jde tedy vážně jen o nedorozumění a po napomenutí, ať nikde nenecháváme odpadky, stále prahli po jménech, telefonních číslech a málem i číslu bot těch japonců?
No, jsme teď v pokušení založit Can Gang a zanechávat plechovky polepené našimi fotkami z purikura automatů ve všech pobočkách McDonaldu v Kanazawě. Cestou ze studijního jsme si dali zmrzlinovou afterparty před univerzitním obchodem. Jaro zdá se konečně dorazilo, hurá! :)
No, jsme teď v pokušení založit Can Gang a zanechávat plechovky polepené našimi fotkami z purikura automatů ve všech pobočkách McDonaldu v Kanazawě. Cestou ze studijního jsme si dali zmrzlinovou afterparty před univerzitním obchodem. Jaro zdá se konečně dorazilo, hurá! :)
Příspěvky
