Přibylo smysluplných i nesmyslných předmětů, které vyžadovaly soustavnou přípravu (kdy jste naposled dělali dvě hodiny domácí úkol? A seminárka se nepočítá, ty jsme měli extra). Dost jsem si slibovala od "mass media and communication", bohužel se ukázal být jedním z těch nesmyslných. Učil nás možná zasloužilý, nikoli však způsobilý pro přednášení, Japonec před odchodem na penzi, hovořící anglicky s příšerným japonsko-německým přízvukem. Já taky nejsem génius, ale doufám, že mému protějšku obvykle nezabere pět minut, než si s hrůzou uvědomí, jakým jazykem to na něj hovořím. Co hůř, měl pocit, že se asi dost nudíme, takže nám několikrát zadal práce na pološílená témata, korunu tomu nasadil závěrečným "Is international communication a phantasma?" Zkuste si k tomu dohledat překlad a pak napište neošizené dvě stránky.
Na bubny taiko jsem sice začala chodit s nadšením, ale když se mi konečně povedlo zapamatovat si jednu skladbu, byla jsem okolnostmi donucena toho nechat. Dala jsem se totiž zverbovat k organizaci místního festivalu s mezinárodní tematikou. Dostala jsem na starosti prezentovat Evropu, levně a efektivně. V týmu se mnou byla ještě slečna z Belgie a dvě Japonky. Po předchozích zkušenostech ze školních projektů jsem se toho dost děsila, ale ta dvě stvoření byla skvělá, narozdíl od zmíněné Belgičanky. Celkový výsledek festivalu se mi zdál dost rozpačitý a nebyla jsem si jistá, jestli vylaložit tolik energie mělo vůbec smysl, ale dalo mi to spoustu zkušeností a zážitků, které by se jinak těžko obstarávaly. I kdyby nic jiného, zrychlilo mi to psaní mailů v japonštině.
Podobnou sondou do života Japonců bylo členství v uměleckém školním kroužku. Někdy člověk prostě nechápal (proč si proboha chodíte na párty číst?), někdy se nestačil divit (proč služebně starší všechno platí?) a někdy se královsky bavil (už jste někdy dělali rýži na ohni?). Každopádně je dost rozdíl snažit se někam zapadnout sama z vlastní vůle a tím nechat zapadat lidi mezi sebe.
Taky se mi zdařil kariérní postup v zaměstnání, od nandavání rýže (čtyři velikosti, od 100gramů do 380ti. Viděli jste někdy 380g rýže? Je to pěkná hromada, nicméně když si basketbalový klub přijde pro večeři, docela to jede...) k přílohám (rýže je ta hlavní součást jídla, zbytek jen taková šaškárna aby se neřeklo. Tady jsem si taky ověřila, že Japonci se živí výhradně smaženým obalovaným kuřecím tlustým masem s majonézou.) a dokonce až k nudlím :)
Našlo se i trošku času na cestování, ještě na konci jarních prázdnin jsem s kamarády vyrazila do Nary, kde bylo konečně teplo. V Naře mají spoustu jelenů, největší dřevěnou stavbu na světě, která má navíc zlaté rohy a v sobě obrovského Buddhu.
O květnovém volnu jsem vyrazila do Jokohamy za Minari, tou milou slečnou, se kterou jsem se seznámila v Hirošimě. Takový mini homestay. V Kamakuře, kam jsme se vypravily na výlet, mají taky obřího Buddhu, ale ten si medituje venku mezi kvetoucími rododendrony.
A pak ještě dámská jízda do Nagoji, kde sice zrovna pršelo, ale prohlédly jsme si aspoň místní obchoďáky (proč jen je Kanazawa taková díra, proč? Proč? ...asi abych neutratila všechny peníze za nesmysly), smlsly nějaké ty místní pochutiny a jako bonus shlédly místní museum designu.
Pak konečně jedna dlouhá čtrnáctidenní smršť beze spánku, houstnoucí atmosférou zoufalství a strachu z loučení, jež ústí ve veselení se v naprosto nevhodnou dobu a vrcholící testy, psaním seminárních prací, výše zmíněným festivalem a dalším veselením se.
Zbývalo ještě doobvolat všechny hostely, které budeme potřebovat během srpna a dohledat, jak se k nim dostaneme. Výsledky si už můžete prohlédnout ve fotoalbu, spíš než než něco vymýšlet tady k nim asi přidám popisky.
Po návratu do Kanazawy mi začala další noční můra, a sice.. jak můžu odjet? Co zabalit nejdřív? Co tu nechat? Zešílet teď, nebo až potom? Musím říct, že vyklízení pokoje funguje jako skvělá terapie proti stesku. Po čtyřiadvaceti hodinách zoufalého přerovnávání a cídění už toho máte tak akorát dost, pokoj nenávidíte a nebýt toho, že byste to tak jako tak museli roztřídit, se vám ho chce celý nacpat do pytle a vyhodit ho.
Nicméně, nějak se mi podařilo zavřít naposled mé drahé netěsnící dveře, odevzdat klíče a přejet na poslední noc do Ósaky.
A tak jsem zpět mezi svými. Doma je doma, ale tak nějak mi chybí můj cihličkovitý polštář...
Příspěvky
