Sedmnáctého večer jsem se naložila do nočního autobusu směřujícího do Tokia, trvá to nějakých osm hodin. Není to sice nejpohodlnější, ale
lépe si to lze jen těžko představit (rozhodně příjemnější než letadlo..). V tom mém byla jen tři sedadla vedle sebe, takže vám aspoň nikdo cizí nepadá na rameno. Taky se počítá, že tam budete spát, takže záclony jsou celou dobu stažené, světla zhasnutá a sklopit se můžete také slušně. A je to mnohem levnější než vlak nebo letenka.
Na tokijském nádraží nás po probuzení reprodukovaným ptačím cvrlikáním vyklopili v šest ráno. Z toho opojení, že jsem konečně zase ve městě (byť momentálně ještě spícím)
se mi povedlo zajít dost daleko do haly a až pohled na úschovnu zavazadel mi připomněl, že jsem to svoje nechala v autobuse. Ehm, tak jsem si ten slavný vstup do velkoměsta zopakovala :)
Na Tokijském nádraží do půl osmé chcíp pes, všechno je zavřené a těch několik zoufale málo laviček okupuje sorta lidí, vedle kterých se dobrovolně nesedá. Nakonec jsem si snídani snědla v rohu v "restaurační čtvrti" a sedla si na batoh. Kdykoli šla kolem uklízečka nebo zásobovač, připadala jsem si jako absolutní vyvrhel.
Do srazu s tátou mi zbývalo pár hodin, rozhodla jsem se, že si zatím projdu aspoň Ginzu. Ale ještě před tím ze sebe udělat aspoň napůl člověka. Řeknu vám, na nádražní záchody by se mělo vybírat vstupné. Rozhodně jsem nebyla jediná, kdo si sem přišel čistit zuby, což by ještě nebylo nejdivnější - lidí cestujících v noci je určitě víc. Ovšem zástup Japonek s líčidly, které se mezitím prostřídaly u zrcadel.. Je mi to záhadou, protože ty rozhodně dle vzezření strávily noc v posteli a ráno si oblékly čisté šaty. Přesto si makeup vytvářely na nádraží. A byly na to náležitě vybavené, včetně kleštiček na natočení řas. Už chápu, proč tu mají tak pěkné praktické kosmetické taštičky. Ale stále mi nedochází, proč si někdo na obličej nanese jakýsi základ, který pak dokončuje na nádražních záchodech? A podle téhle cedule rozhodně nejen tam :)
Ovšem ještě vtipnější to bylo, když jsme Tokio opouštěli, opět nočním spojem. To mi při čištění zubů zas dělaly společnost odličující se Japonky, které nevypadaly, že přijely až tak z daleka. Proti mě se odkrášlovala slečna trošku v gothic stylu, takže toho měla na očích opravdu hodně. V takovém případě si vždycky projdete stadiem, kdy vypadáte jako panda.. ;)
Také dost často kromě výběru kabinek se západní nebo východní toaletou najdete i prázdné pro převlékání.. Systém opravdu přizpůsobený potřebám zákazníka.
Ale to už jsme trochu odbočili. Ginza mi učarovala, navzdory tomu, že tam minimálně do desíti nenarazíte na otevřený obchod. Máte-li pochybnosti o kráse moderní architektury, tohle je místo k procházce. I ze skla a betonu se dají dělat nádherné věci a to ještě tak, že se nepřetloukají, ale tvoří udivující kontrasty tvarů i barev.
Po zdlouhavém nadhánění se v jedné z patrně nejrozlehlejších tokijských staveb jsme se s tátou konečně našli a rozjeli se rovnou na severovýchod do Nikkó. Cestu mi zpříjemňovaly nejen zprávy z domova, ale také štědrá porce sýrů a nefalšovaného nesladkého a nevyběleného bochníku chleba :)
Nikkó není jako město moc velké, natož výstavné, spíš naopak. Co ho dělá přední japonskou turistickou destinací je přilehlý bohatě zdobený komplex chrámů a svatyní. V jedné z nich odpočívá šógun Iejasu Tokugawa, jež počátkem 17. století dokončil sjednocení Japonska, a v jiné jeho vnuk Iemicu, který to tu nechal postavit. Jsem moc ráda, že jsem to viděla, ale utvrdilo mě to v názoru, že dávám přednost japonským stavbám v jejich jednoduchosti a víc než červená a černá není pro tento účel třeba. Nicméně před náročností zdobení smekám. Ale ať víte, o čem mluvím:
Přespali jsme v malém, trošku opotřebovaném, ale domáckém a přívětivém hostelu na břehu řeky. Dostali jsme tu první ze série výtečných snídaní. Když jsem jednotlivé noci rezervovala, většinou jsem se ptala, co nabízejí za snídani. Všude "západní". Co je to západní? Toust. No tak toust za 5oo jenů, to pěkně děkuju. To, že k němu dostanete taky ovoce a zeleninu, vejce, párky nebo třeba špagety, si z nějakého důvodu nechávají pro sebe. Jako by se báli, že si snad někdo objedná...
Jinak jsme byli přivítáni čerstvým sněhem, naštěstí to během dne zas roztálo a udělalo se hezky. 19. večer návrat zpět do Tokia.
Tři noci jsme strávili v hostelu v olympijském areálu v parku Jojogi. Nová budova, celý areál vlastně až přemoderní, a ona budova byla zřejmě jedinou tepelně izolovanou v této části světa. Doporučila bych hlavně pro osamělé cestovatele, neb mají pouze jednolůžkové pokoje. Cena průměrná, 3000 jenů/noc. V blízké jídelně ráno podávali snídani, tentokrát nejen západní - bufet obsahoval i miso polévku, rýži a pečenou rybu.
První den, 20., jsme se vypravili časně, abychom okusili něco z rušné atmosféry na rybím trhu v Cukidži. Vážně šrumec! Nejen že tam byla spousta ryb a různých potvor, spousta pobíhajících, porcujících a prodávajících lidí, ale do toho taky ještě víc kol, kárek a motorových vozítek. Neviděli jsme jedinou kolizi, ač je to s podivem. Mimochodem, věděli jste, jaká je tuňák velká bestie? Za časné vstáváni jsme se odměnili nejčerstvější, nejlepší, největší a asi taky nejlevnější porcí suši v jídelničce, na kterou se stála fronta. Jako na všechny ostatní kolem trhu. Bohužel, focení zakázáno.
Pak jsme si dali ještě jednou Ginzu. O víkendu se odpoledne mění v pěší zónu.
A pak ještě jednu porci obchodu, tentokrát v Uenu. Pasáž Amejoko je až nejaponsky špinavě trhovecká.
Poté jsme se přesunuli do čtvrti Asakusa. Prý tu ještě přebývá duch starého dolního města. Už se smrákalo a cesta k chrámu Sensódži, osvětlená lampiony a plná poutníků, skýtala hezkou podívanou.
V neděli 21. jsme se ráno rozdělili. Táta jel obdivovat mašinky do muzea v Saitamě, já si naplánovala nákup kalhot. Myslím, že problém s japonskými velikostmi jsem tu už jednou rozebírala. Dá se obejít jedině tak, že najdete obchod, který není japonský. Bohužel ty zastoupené v Kanazawě se řadí k těm dražším, takže Tokio bylo má jediná šance. Mise se zdařila, ale nával lidí v obchodě pořád nebyl nic proti tomu, co nás mělo čekat odpoledne na Haradžuku. Sešli jsme se tu s tátovou kamarádkou z dětství Kaoruko a její sedmiletou dcerkou Ajakou. Tak rozjívené dítě jsem tedy dlouho neviděla, ale oproti obvyklé japonské strnulosti to byla docela příjemná změna.
Původně jsme tu chtěli pozorovat nastrojené exoty a cosplayáře, ale v tom davu (něco jako prodírat se na koncertě od pódia pro pivo) se nám je pravděpodobně dařilo přehlížet. A z těch, co se nám povedlo objevit, byla většina cizinci. No, naštěstí jsme jich viděli dostatek později v Kanazawě - móda asi dorazila na venkov :)
A modře se zrcadlící mrakodrapy v šeřícím se Šindžuku také stojí zato. Z vyhlídky byla vidět i Fudži, za níž jsme se vypravili následujícího dne. Fotit jsme se rozhodli od jezera Kawagučiko. A počasí nám přálo! (Tím jsme si v tomto směru vybrali veškerou kliku.)
Večer jsme naposled zamávali Tokiu a nasedli do zvláštního sezónního (super levného, populárního a plného) nočního vlaku Moonlight Nagara. Ten nás vyložil asi ani ne na půli cesty do Hirošimy. Spoje navazovaly pěkně, někdy až hodně naknop, ale aspoň jsme si užili trochu sprintování po nástupišti s davem chtivým urvat místo. Cestou jsme si dali přestávku v Himedži. Tímto dnem začala deštivá sezóna, která nám sice znepříjemňovala všemožně život a focení, ale myslím, že taky zmenšovala davy, které bychom museli překonávat za příznivějšího počasí. Dokonce jsme tu viděli i kvetoucí sakury! (no, minimálně dvě, tak co..)
Z vlastní Hirošimy jsme toho moc neviděli, jenom v noci dost strašidelně osvětlený Atomový dóm (původně se jednalo o obchodní palác, navržený českým architektem Janem Letzlem, který v Japonsku počátkem 20. století působil. Shodou okolností toto je také jediná stavba, která po něm zbyla.) Většinu dne jsme strávili v Iwakuni (mají tu věrnou rekonstrukci historického mostu charakteristického tvaru) a Mijadžimě (ostrov se slavnou svatyní, její "plovoucí" brána torii je jedním ze tří scénických míst Japonska. A taky tu mají jeleny ;) )
V Hirošimě jsme nocovali v poněkud odlehlejším hostelu, spíš takové centrum pro školní výlety. Jeden jsme taky potkali a netvářili se vůbec nadšeně, já si školní akce pamatuju spíš jako živé až bujaře nevázané, tihle vypadali, že jeli za trest. Ale jinak atmosféra opět přátelská, hlavně díky Minari, stejně staré Japonce, co si sama během jarních prázdnin vyrazila na výlet. Moc mi padla do oka, protože se svým chováním docela odlišovala od ostatních. Tak třeba se smála často a nahlas, což tu obzvlášť u dívek není vůbec běžná věc. Je to škoda, všichni pak vypadají hrozně upjatě, jako by smích byl něco, při čem si musíte dávat ruku před pusu, abyste někoho nenakazili. V tomhle se mimochodem Japonci odlišují od Korejců, ti jsou mnohem hlučnější a rozjívenější (včetně Korejek). Vyměnily jsme si kontakty, na čemž by opět nebylo nic divného, jenže ona se mi sama od sebe skutečně ozvala, a to už je něco. Vyměňování čísel je tu něco jako sport, na jedné párty mi trvalo dobrých deset minut, než jsem se zbavila houfu místních studentek, co si se mnou chtěly vyměnit číslo. Mám pocit, že to dělají jen proto, aby měli v seznamu nějakého cizince, protože ani jedna z nich se už nikdy neozvala, takže já mám teď telefon plný jmen, která mi nic neříkají a nemám potuchy, jak se čtou.
Ale zpátky k výletu. Z Hirošimy jsme nabrali směr na Kanazawu, ale předtím nás ještě čekaly dvě noci v Kjótu. Příjezd byl víceméně děsivý - hala, veledílo moderní architektury, kterým příšerně profukuje, obohacené o jedny z nejhorších veřejných záchodků, se kterými jsem v Japonsku měla tu čest - podobných je mimochodem Kjóto plné. Pak přecpaný autobus a dopravní zácpa, kolem samé hnusné budovy.. ale cestou k hostelu se to začalo lepšit a on sám přidal pěkných pár kladných bodů. Majiteli bychom mohli klidně říkat pan Pintlich :) Díky tomu tu ale všechno bylo krásně čisté a voňavé. Zařízení nové, nicméně v přiměřeně tradičním (a pohodlném) duchu. Třeba ve společenské místnosti měl sice japonský nízký stůl, ale s hlubokou dírou pod ním, takže si můžete sednout jako na židli, což vaše nohy po půl hodině kleku ocení. Jen začínal být nervózní, když jsme se nestíhali umýt ve stanoveném čase (na užívání koupelny bývá omezení).
A ty uličky kolem - nádhera, Kjóto si pomalu šplhá až při pohledu na kvetoucí sakuru mezi dřevěnými domky zjistíte, že je tam krásně. Bohužel jsme na prohlídku města měli jediný den, ale vyčerpali jsme ho maximálně. Viděli jsme dvě kamené zenové zahrady, jedna krásnější než druhá (v té hezčí a zapadlejší se bohužel nesmí fotit. Hlídají to tak intenzivně, že máte za patami neustále nějakého dohlížeče, takže klidná meditace je vyhrazena jen jedincům obrněným opravdu silnou hroší kůží). Také zářící, turisty obležený Zlatý a elegantní Stříbrný pavilon s neméně vybranou zahradou. Prošli jsme půvabnou Filozofovou stezku vinoucí se podél říčky, nad níž se skláněly kvetoucí třešně. Jedinou vadou tomu všemu byl déšť, neustále se vracející s rozdílnou intenzitou a k večeru taky pěkná kosa. Tudíž člověk vůbec neměl chuť na tu báječně vyhlížející zmrzlinu, kterou všude nabízeli.. ale spíš sáhl po amazake, místní obdobě svařeného vína. Jde o horké slazené sake smíchané s řídkou rýžovou kaší.. jestli jste někdy měli sahlep, asi se to tomu trošku blíží. Každopádně to zahřeje.
A jestli je něco pro Kjóto krom historie typické, tak dráty. Ale elektrické vedení je vůbec v celém Japonsku dost divoké :)
Následujícího dne dopoledne jsme se ještě trochu prošli po Pontočó, čtvrti gejš. V tuto dení dobu tu ale není právě nejživěji. A pak už nás čekal opravdu návrat do Kanazawy, čímž pro mě výlet vlastně už napůl skončil. Přivítalo nás typické počasí - déšť a další den dokonce sníh, který byl ale aspoň méně otravný a v Kenrokuenu jsem za sněžení vlastně ještě nebyla, takže co. A náležitě jsme si díky tomu vychutnali každou chvíli, kterou jsme nestrávili venku, ale rozmrzáním v teple kavárny "Mister Donut", kde mají nejen výborné (a relativně levné) kobližky, ale také vám dolévají kávu (opět relativně levnou). A chodí sem nakupovat i panenky z cukru a jiná stvoření, co jsme je minuli na Haradžuku.
29. večer jsem tátu vyprovodila na stejný bus, kterým jsem o dva týdny dříve jela do Tokia sama a výlet byl definitivně za námi T_T Užili jsme si to ale myslím znamenitě. Už jsem se zas stihla vrátit k nicnedělání a podivnému spánkovému režimu, ale dvanáctého mi začíná škola, takže to nebude na dlouho. Sepisováním zážitků a výběrem fotek (celkem jsem jich udělala asi tisíc, ale toho vás ušetřím, selekci najdete v galerii, viz odkaz vlevo) jsem strávila asi tři večery, takže mě potěší, když mi pro změnu napíšete, co je nového doma.
Zatím se mějte krásně :)
Příspěvky
