好久不见 ^_^;

Jak už to tak bývá, když se něco děje, není čas psát a když je čas na psaní, není moc o čem, takový začarovaný kruh. Teď právě se nacházíme v té klidové fázi, která zvolna všem leze na mozek - zkuste si to představit, máte po zkouškách (napsali jste písemku ze znaků, překousli poslední nudné hodiny nácviku poslechu přednášek v japonštině, aniž by vám to nějak pomohlo najít smysl takového předmětu, a ano, absolvovali zkoušku, prosvištěli jste testem z gramatiky a spol. (vše co by vás mohlo napadnout, včetně poslechu, porozumění textu, otázek, na které nelze odpovědět za plný počet bodů (protože učitelům do hlavy nevidíte a nevíte tedy, jak zní správná odpověď na ty typu "Co si myslíte o...?"), odpuštěn vám nebyl ani sloh, to celé v 90 minutách. Za asistence potrhlé učitelky, která je schopná se během náslechu studenta před celou třídou zeptat, proč nepíše odpověď. No ještě jednou mi někdo připomeňte, jak úžasně jsou Japonci při komunikaci ohleduplní.) Taky jste napsali seminární práci o délce 3000 znaků. Na to jsem fakt hrdá, tolik jsem toho najednou japonsky v životě nenapsala, dokonce to prý mělo hlavu a patu, přes množství jazykových chyb. Ještě jste přeložili do češtiny na osm stránek rozvitou větu "Japonci mají problém s jasným vyslovováním nesouhlasu i souhlasu." Je poměrně frustrující, když vám u druhého odstavce dojdou synonyma.
No a teď najednou nic - začaly prázdniny, venku je ovšem hnusně (včera jsme měli snad po měsíci celý den hezky, nebe bez mráčku.. vážně neuvěřitelný zážitek) a zima, pořád prší, sněží, nebo obojí, takže ven se vám vážně nechce, obzvláště když uvážíte, jak daleko je to k nejbližší civilizaci, která ještě za moc nestojí. Ale všichni doufáme, že ten hezký den byl předzvěst zlomu v jaro a budeme se moct rozjet do města :)
Ještě před několika lety byla univerzita dole v Kanazawě, přímo v hradu, takže i centrum bylo díky studentům mnohem živější. Měli ale problém s místem, tak odbagrovali horu za městem a přesunuli kampus tam. Nějakou dobu byla mezinárodní kolej pořád ve městě, ale protože studenti často chyběli, přesunuli ji ke škole. No, docela to chápu, to že má člověk vyučování pět minut pěšky ho přiměje ani moc neuvažovat nad nějakým zatahováním a třičtvrtěhodina stoupání na kole v dešti by pravděpodobně měla dost opačný účinek.

Teď to vypadá, že můj život tu je dost depresivní až apokalyptický, ale není tomu tak, mezi výše uvedeným výčtem "musím" bylo také spoustu "užiju si". Předně jsem po čtvrt roce objevila karaoke. Předtím mi ve vstupu bránila soudnost stran mého pěveckého talentu. Ten se náhle nezměnil, ale došla jsem k závěru, že na něm vážně nezáleží. Rozhodně ne, když jste s tlupou vřeštících, opíjejících se a v rytmu hudby divě se svíjejících mezinárodních studentů (japonci se vyděšeně drželi u zdi). Funguje to jako bezva odreagování, punkový koncert a diskotéka v jednom. Jen výběr anglicky zpívaných titulů je bohužel trochu omezený, ale aspoň přijdou na řadu všechny polozapomenuté hity, které vám občas neodbytně straší někde vzadu v hlavě.

*
Zde dovolte, abych přerušila svůj šedonudný příspěvěk a podělila se o aktuální historku z natáčení.
Je sice o dva dny později, ale násilný oslí můstek nebude nutný, neb události se odehrály v souvislosti s karaoke. K vysvětlování, co je na této kratochvíli tak báječného se dříve nebo později patrně vrátíme :)

*

Tentokrát jsme byli poměrně malá skupinka, sestávající z pěti mezinárodních studentů, tří Japonců a zásoby alkoholu na celou noc (dobře, víme, že se to nemá, ale jsme studenti a musíme někde šetřit). Řekla bych, že jsme si to všichni vážně užili, zapěli z plných plic a ve čtyři ráno, když karaoke zavírá, jsme uklidili stopy, zaplatili a vyrazili na snídani do blízkého McDonaldu, objednali vyprošťovací menu a jeho konzumací, tlacháním a opětovnou konzumací a tlacháním jsme se dočkali hodiny, kdy se začnou podávat jen snídaně (= pět ráno) a zvolna také úsvitu (=šest). Pak, s tím, že už je na čase jít domů, jsme se chopili kol či byli naskládáni do auta. Myslím, že na kolej jsme dorazily před sedmou a další dvě hodiny rozebíraly taje všeho možného v sedací soupravě na chodbě našeho patra. Pak očista a spát. Bylo by dramatické říci, že mě vzbudil telefon, ale ten mě jen přinutil přestat v posteli přemýšlet, jestli mám vstát, nebo se ještě pokusit usnout. Že se na druhém konci ozvala japonština, mě ani nepřekvapilo, zásadně mi někdo na pokoj volá japonsky, když mé smysly zrovna neoplývají bystrostí. Překvapivý byl dotaz, jestli jsem dnes ráno byla v McDonaldu. A vzápětí jestli tam s námi byli Japonci. Napřed ve mě hrklo, že jsme snad spáchali nějakou výtržnost, na kterou se mi povedlo zapomenout. Podařilo se mi přebýt otázky na jména všech přítomných a dobrat se toho, cože se vlastně děje - mají nás vyfocené z bezpečnostní kamery, jak sedíme u stolu a podezřívají nás, že jsme uvnitř pili přinesený alkohol, neb po nás zbyly plechovky. Vysvětlila jsem jí, že to je nesmysl, u Meka jsme všichni konzumovali výhradně objednané věci (a že jich nebylo málo) a prázdné plechovky jsme si už nesli s sebou a asi je tam jen zapomněli. Nemělo moc smysl zapírat, kdo z nás tam byl, nicméně jsem docela ráda, že jména těch Japonců si vážně nepamatuju. Naivně jsem si myslela, že to je všechno, ale kdepak, stihla jsem se akorát Mily optat, jestli vážně nikdo nic nepil, a už je tu další telefonát, že se máme všichni dostavit na studijní.

Zde došlo k výslechu (dokonce se zápisem stěžejních bodů) - kdy jsme do restaurace přišli, odkud (párty. karaoke. od osmi do čtyř. - to udělalo docela dojem, hlavně že jsme zpívali i japonsky), kde jsme koupili to pivo a kde ho vypili, a pro změnu kdo jsou ti japonci, odkud je známe, jak dlouho, co dělají.. člověk by si málem myslel, že jde o Bin Ladina v přestrojení. Myslím, že se nám vcelku uspokojivě podařilo vysvětlit, že nemá smysl pít po oslavě v McDonaldu pivo, že šlo opravdu jen o odpad - mimochodem kdybychom se vyklašlali na místní recyklační systém a prostě je nacpali do spalitelného a nenechali ležet na kontejneru, nikdo by si asi ničeho nevšiml. Což je jen jedna z mála podivností této události. Tak třeba, pátá hodina ve středu ráno asi nepatří zrovna k trhákům co se tržeb týče a osm lidí po probděné noci toho sní hodně, a volat na univerzitu kvůli prkotině, tomu vděk tedy neříkám. Zadruhé, jak věděli, kam volat? Nikdo z nás nemá na oblečení štítky z adresou, mohli jsme zrovnatak být turisti, a vůbec, to obvolali všechny instituce s nějakým zahraničním spojením v Kanazawě a rozeslali jim naše fotky, jak se cpem hranolkama? Zatřetí, když už si nás vyfotili, to si nemohli ten záznam pořádně prohlídnout a všimnout si, jak všichni pěkně srkáme džus z bíložlutočervených kelímků? A proč po připuštění, že jde tedy vážně jen o nedorozumění a po napomenutí, ať nikde nenecháváme odpadky, stále prahli po jménech, telefonních číslech a málem i číslu bot těch japonců?
No, jsme teď v pokušení založit Can Gang a zanechávat plechovky polepené našimi fotkami z purikura automatů ve všech pobočkách McDonaldu v Kanazawě. Cestou ze studijního jsme si dali zmrzlinovou afterparty před univerzitním obchodem. Jaro zdá se konečně dorazilo, hurá! :)

PF 2010

Cestovní deník - Nagano, Matsumoto a zpět

Konečně jsem vyjela na výlet :) A rovnou vícedenní. S Maylee (Američanka čínského původu toho času páchající výzkum na lékařské fakultě) jsme vyrazily z Kanazawy 27. prosince dopoledne a zamířily si to vlakem do Nagana. Koupily jsme super výhodný lístek, který má jedinou vadu, a sice že s ním smíte používat jen osobních vlaků. Tedy dostanete se (skoro) všude, ale budete si muset počkat. Na druhou stranu se ale nedá říct, že by to bylo nějaké mučení, na vlacích je vidět značné opotřebování, ale nebojíte se sednout a protože to asi není zrovna populární způsob cestování, je i kam.
V Naganu jsme ze všeho nejdřív vystoupaly k asi největší atrakci, chrámovému komplexu Zenkó-dži. V jedné z budov, která kdysi byla jeho součástí, a která teď slouží jako hostel, jsme měly zamluvené tři noci. Řeknu vám, paráda. Budova opravdu stará, japonské pokoje - poprvé jsem spala na futonu a tatami. Není to nepohodlné :). O paní správcové, protože mě nenapadají žádná lepší adjektiva, musím říct, že byla laskavá a milá. Hned na nás vychrlila informace kde se (a hlavně kdy - ke klíčovosti tohoto údaje se ještě vrátíme) dobře a relativně levně najíst. Vzápětí, co nás na jedno z míst dovedla, nás naložila do auta a odvezla (a pozvala) do onsenu (=veřejná lázeň s přírodním horkým pramenem, který vyléčí každou myslitelnou potíž). Onseny jsou báječná věc a podle mě jsou hlavním důvodem, proč jsou Japonci tak klidní. Jakmile totiž vlezete do horké vody, začne vám všechno připadat malicherné a jen přemýšlíte, jak si takový bazének přemístit do pokoje. Tím opět narážím na problém věčného chladu, protože budova hostelu byla tradiční japonská se vším všudy (i v Japonsku se ovšem najdou přetopená místa. Třeba vlaky.) Naštěstí onsen vás prohřeje natolik, že vám až do rána není zima. Protože nás tam brala každý večer (a stejně tak ostatní hosty, byť musela jet dvakrát), máme podezření, že za dveřmi s nápisem "sprchy" byla ve skutečnosti díra v zemi a džber se studenou vodou. Paní také trvala na tom, že sníme spoustu jablek, protože jich má plnou bednu a dala nám domácí jablkový koláč. Ve městě jí zdá se všichni znali a říkali jí "babička".

výhled z Hokusaiova muzea, výhledy jsou v Naganu vůbec dramatické :)

28. jsme sedly na místní dráhu (ve mětstě podzemka) a vyjely do městečka Obuse. Podle průvodců je to město kaštanů a muzejí. No, kaštany mají namalované na každém rohu, ale pokud je chcete ochutnat, tak kaštany s sebou (seženete tu akorát nazdobené drahé krabičky sladkostí s kaštanovou pastou v obchodech se suvenýry). Muzea tu jsou, ale všechna, a spolu s nimi v podstatě celé město, včetně restaurací a spol., zavírají ve čtyři. Tak jsme zvládli aspoň to hlavní, zeměřené na pozdní tvorbu Kacušiky Hokusaie, který tu na sklonku života pobýval. Je známý hlavně svými dřevoryty (pohled na Fudži s vlnou jste určitě už někde viděli..), ty ale opustil, když mu bylo nějakých šedesát (dožil se víc jak devadesáti) a v Obuse se věnoval tušové malbě, a právě ta tvoří jádro sbírky (to není mínus, šlo mu to vážně skvěle a na dřevoryty se určitě vypravím jinam). Pak taky maloval obrovského fénixe na strop místního chrámu, který jsme též navštívily. No a to už byly čtyři, tak jsme ještě chvíly bloudily po městě, než nám došlo, co to znamená :)

opičky v onsenu!

29. jsme vstávaly brzo. Místní linkou jsme se vydávaly o něco dál, do městečka Judanaky, onsenového střediska, ze kterého se autobusem dostanete blízko Džigokutani (pekelné údolí, pro turisty ale prezentováno jako "Snow monkey park"), kde se v horkém jezírku koupou opičky :) Podle jejich výrazů soudím, že si to užívají stejně jako lidé :) Vedle Judanaky je ještě jedno lázeňské centrum s množstvím různých pramenů, pro pouze projíždějící návštěvníky je bohužel přístupný jen jeden. U něj jsme utržily menší šok, protože potom, co člověk zaplatí nemalé vstupné, mu ukážou dřevěnou boudu bez záchoda a bez sprch. Jenže když je vám zima a už stejně máte lístek, vlezete dovnitř, ponoříte se.. a pak už na nějaké stížnosti prostě nemáte náladu. Kdyby za něj nechtěli tolik, co za čisťoučký rozlehlý areál s venkovní koupelí a šatnou, bylo by to v pořádku, hádám, že takhle prostě většina vesnických onsenů vypadá. V tomhle se vystřídalo hned několik místních, ti mají klíče a občas zaskočí.

tak to je on.. fotky onsenu jsou vzácné, logicky nemůžete fotit, když se zrovna někdo koupe..

místní specialita - pohankové soba nudle

30. jsme vstaly ještě dřív, abychom si mohly poslechnout první bohoslužbu v Zenkó-dži. V sedm (v zimě, v létě je to půl šesté) přichází hlavní kněz. V tomhe případě mám pocit, že to byla spíš kněžka (i ženy tu můžou zastávat vysoké funkce). Bylo to rozhodně velmi působivé. Také jsme si konečně prohlédly celý komplex a hlavní třídu vedoucí k chrámu "za života". Nezavírá se tu sice ve čtyři, ale se šestou vaše šance, že seženete něco k jídlu, rapidně klesá. Asi proto najdete na každém rohu konbini - nonstop obchod se vším.

nákupní třída vedoucí od centra k chrámu

Ochutnaly jsme drobné speciality, kraj je spojený hlavně s pohankovou moukou (údajně nejlepší soba nudle, ty co jsme měly, rozhodně výtečné byly) a taky s výrobou miso pasty, takže tu najdete i zmrzlinu s touto příchutí (prý se na ní v létě stojí fronty, já jí zkusila a myslím, že misu víc sluší nějaká rozumná společnost, jako rýže. Nebo třeba lilek - obojí najdete v knedlících ojaki, plněných vším možným, krom lilku s miso třeba zeleninou, houbami, dýněmi či obligátní sladkou fazolovou pastou (ne všechna japonská kuchyně souvisí s mořem. Prefektura Nagano je ve vnitrozemí, takže stojí zato spíš vyzkoušet sansai "plody hor", směs právě zeleniny, hub a bambusu nebo tak něčeho).

příprava ojaki

Odpoledne jsme se přesunuly do druhého největšího města oblasti, Macumota. Z hostelu pro nás přijeli na nádraží, neboť tentokrát jsme bydlely trochu stranou centra (zas tak velké ale Macumoto není). Majitelé opět příjemní, ale paní z Nagana nasadila laťku příliš vysoko :) Nicméně celý domeček byl včetně podlah zařízený dřevem, takže to v něm krásně vonělo, a měli měkký polštář, rychlovarnou konvici, terasu, na které by se v létě krásně snídalo (teď na ní ležel sníh).. člověk si tam připadal na chvilku tak nějak jako doma a to bylo vážně příjemné.
Myslím, že už jsem zmínila, že Japonci neslaví Vánoce, ale Nový rok. Odpočinek s tím spojený berou opravdu zgruntu, takže 30. pro jistotu zavřou všechna muzea a památky, 31. a 1. se k nim přidají i onseny a znatelně omezí či úplně zruší provoz autobusů. Všechno nám docela zkomplikovalo život. Do centra jsme musely pěšky, krásný hrad jsme okukovaly na mrazu jen zvenčí (ale i tak moc pěkný), fakt, že se město honosí muzeem současného umění a muzeem dřevorytů jaksi ztratil na hodnotě a když jsme přecijen chytly bus do onsenu a zjistily, že dneska ne, vypadalo to vážně na báječný den. Zachránila nás postarší turistka z Tokia, která nám napřed ukazovala cestu a pak se nabídla, že se zeptá v blízkém hotelu, zda bychom se nemohly vykoupat tam (hotely často mají vlastní lázeň, někdy i veřejně přístupnou). Tím bych se taky ráda vyjádřila k častému názoru, že japonská slušnost je jen taková neupřímná maska. Samozřejmě, používají spoustu opravdu uhozených frází, ale když se ptáte někoho na cestu a on vás tam odvede, místo toho, aby vám ji prostě popsal, nebo s vámi obíhá ve sněhu hotely, řekla bych, že jde spíš o neuvěřitelnou laskavost, než neupřímnost..
Po ohřátí se jsme nakoupily zásoby na večer. Silvestra jsme oslavili společně s dalšími ubytovanými půl napůl západně a japonsky - do půlnoci popíjení, o půlnoci procházka do blízké svatyně, kde už místní stáli frontu na zvonění na zvon (velká zlatá rolnička nad vchodem, vhodíte nějaké drobné, zařinčíte a něco si přejete). Taky jste si tu mohli koupit věštbu do dalšího roku, musím nějakého místního poprosit o pomoc s překladem, ale mělo by to být veskrze pozitivní :)

1. ledna už nás čekala jen cesta domů, do prvního přestupu vše v pořádku. Bohužel od rána hustě sněžilo a zapadaly koleje, takže náš prostřední spoj končil v polovině své trasy. Do dalšího dopravního uzlu jsme se dopřesunovaly náhradními autobusy (a nabraly tak několikahodinové zpoždění). Pak už jsme naštěstí chytly vlak do Kanazawy, kde v půl jedenácté z nebe padalo cosi podobně děsivého jako žáby a autobusy do našeho zapadákova už samozřejmě jezdit přestaly, takže jsem si vyzkoušela místní taxislužbu. Drahé :(
Zvláštní na tom bylo, jak se celou dobu naši spolucestující chovali. Nebo spíše nechovali. Žádné námitky, stížnosti, nadávání - všichni prostě seděli v čekárně, pomalu vykupovali stánek s občerstvením a případně tlachali se známými. Vážně neuvěřitelné, zkoušela jsem si podobnou situaci představit u nás a viděla jsem ty rozezlené prezidenty zeměkoule s pivním těhotenstvím a drbny na penzi docela živě. Nevím, čím to, možná jim už došlo, že brbláním nic neurychlí a proti sněhu těžko něco zmůžou, nebo se to stává tak často, nebo jsou tak ospalí (ve vlaku většina lidí spí), nebo je to možná těmi onseny.. :)

Rolničky, rolničky..

V kuchyni se mi právě vaří brambory na salát, takže než zjistím, že jsou třeba sladké, je ideální čas zasednout k sepsání článku o japonských Vánocích (téma na přání, berte to jako výzvu, návrhy nepohrdnu :))

Už jsem se zmiňovala, jak je tu všechno maličké? Ale fakt, že vůbec mají nakládané okurky, na mne zapůsobil natolik, že jsem se ani nestačila dát do smíchu :)

Dobrá, je o notných pár hodin později (o dnech se hovořit ještě nedá, ale skoro, datum se změnilo) a pokud jste napjatí, jak to s těmi bramborami dopadlo, tak vás můžu ujistit, že skvěle :) Z nějakého důvodu i přes problémy se sháněním surovin chutnal jako ten "náš", nebo si to možná jen zoufale nalhávám. Každopádně, pokud si pokoj neověsíte kouličkami a nestrávíte v kuchyni notnou chvilku s rybí polévkou, musím smutně konstatovat, že v Japonsku Vánoce prostě nejsou. Těžko se to vysvětluje a asi ještě hůř představí, ale zkuste to. Absence některých věcí je vcelku nasnadě, jako že tu nenajdete kádě s kapry. Ale ani žádný prodej stromků na parkovišti u supermarketu. Žádné trhy, žádné nazdobené ulice. Jediné, co je přítomné až nepříjemně vlezle, jsou koledy a anglické vánočně laděné písně. Všude. V obchodech, v kantýně, na nákupní třídě, na veřejných záchodech. Ale ať vyhrávají jak chtějí usilovně, výsledek je za pošmourného pondělního odpoledne, kdy v centru chcíp pes, obzvlášť pro člověka zvyklého na předvánoční tetelivou atmosféru, která by se dala krájet, prázdný a depresivní. Byla bych o moc radši, kdyby přestali s tou komedií o vánočních nabídkách a různých Santa balíčcích, protože vážně nemají ponětí, o čem mluví. A mě je z toho akorát smutno. Má to tedy i své světlé stránky, třeba jsem byla 23. nakupovat, nemusela se s nikým prát o poslední kousek ryby, na pokladnu čekala asi deset vteřin a bez problémů zaparkovala (kolo ;)).
Samozřejmě ale, že jsem si Vánoce vzít nenechala (proč bych taky jinak začínala s těmi bramborami), udělali jsme si česko-slovensko-francouzskou verzi s korejským (kulinárně neaktivním) elementem :) Výsledek byl velmi domácký.
Bylo by asi záhodno ještě osvětlit, co tedy Japonci (a Korejci a asi všichni z těchto končin) tou hrou na Vánoce sledují. Zatímco u nás jsou Vánoce cosi rodinného a na Nový rok, nebo spíše na Silvestra, se druží kamarádi, tady je to přesně naopak. A ještě lépe než s kamarády je družit se s přítelem či přítelkyní. Nějaké dárky se rozdávají jen malým dětem.
Paradoxní je, že v téhle zemi bez Vánoc jsem asi poprvé zažila ty správně ladovsky bílé. Už asi dva týdny máme závěje sněhu, že se nedá chodit po chodníku (moc se tu neodklízí). Pokud pro toho, co navrhnul naší kolej, nemám slušného slova, člověk, který naplánoval zbytek kampusu, má můj obdiv. Když napadne třicet čísel naráz, široké schody od zastávky do hlavní budovy jsou mírně řečeno neprůchodné. Nicméně stejného cíle se dá dosáhnout systémem rafinovaných podchodů a krytých průchodů, takže se do lavice dostanete, aniž by se z vás nutně musel stát sněhulák :)

Někdo si půjčil můj deštník!

Tak při občasném pohledu na Seznam se mi zdá, že co se počasí týče, doháníme pomalu Prahu. Zítra prý přijde sníh. Místní předpověď tomu tedy nenapovídá, možná jen chtějí vyděsit Thajce, ale kdo ví. Zatím jen prší. A když tu prší, stojí to zato, protože to hnedtak nepřejde, je zima, člověk nemůže jet nikam na kole a připadá si tu ještě odříznutější než obvykle.

Znovu se potvrzuje, jak je všechno relativní. Když jsem sem přijela, přišlo mi naše ubytování vcelku ok. Bylo na něm sice vidět, že ho používala už spousta lidí, trochu jeté tapety, neosobní zařízení a málo místa, ale dojem víceméně nad očekávání (v jaké hrůze asi musí bydlet zahraniční studenti u nás). Pak vám začne vrtat hlavou, proč u všech všudy, když tady kolem nic není (v Japonsku je běžně problém s nedostatkem místa a tak jsou i ve městě domy a byty maličké a namačkané na sobě, ale my jsme uprostřed lesa a místa tu je co hrdlo ráčí), nemohli aspoň koupelně dopřát trochu prostoru. Třeba jen metr na dva. Zkuste na prostor tak metr x metr dvacet vmáčknout záchod, umyvadlo a sprchu. Japoncům se to povedlo. Vážně jsem ráda, že nejsem dvoumetrový Fin, protože těm tedy nezávidím. Dojem marnosti ještě zesílil po tom, co jsem viděla, v čem bydlí japonští studenti. Ve slušných garsonkách nebo 1+1. S předsíní, kuchyní, obývacím prostorem, koupelnou s vanou a dýhovými dveřmi které, světe div se, těsní! (nad klávesnicí mi trochu tuhnou prsty). Na druhou stranu, my, narozdíl od nich, platíme nájem jen velmi symbolický.

Tohle je to, o čem mluvím - i z tak prťavé fotky je patrné, že se jedná o pohodlně obyvatelný prostor :) Jinak právě vaříme nabe, do hrnce s vývarem se nahází stokrát dobrých věcí a přímo na stole se to pak vaří a každý si nabírá. V podstatě jako fondue a také je to zimní specialita.

S deštěm souvisejícím problémem je vlhko. Vlhkost vzduchu je tu opravdu vysoká, jejím ještě poměrně roztomilým projevem je to, že sušenky jednou otevřené přes noc zvláční, ale zkoušeli jste už vláčné chipsy? :) Horší je, že za deště dost špatně schne prádlo (v pokoji na něj není místo) Sice tu máme sušičku, ale z nějakého důvodu je na většině mých oděvů bez ohledu na materiál a komplikovanost střihu symbol zákazu sušení v sušičce. No proč byly potom sušičky vynalezeny, když se do nich nesmí nic dávat? Trochu se bojím to ignorovat - ne že by mé šatstvo bylo až tak epesní, ale nakupovat v Japonsku není žádný med.
Možná jste už slyšeli, že Japonci nejsou tak malí, jak se o nich říká. Nejsou, některé bych zcela objektivně označila za vysoké. Kéž by totéž platilo o Japonkách. Ke všemu tu je spousta obchodů, které uznávají pouze velikost F (jako free size), šitou na míru průměrně vzrostlé Japonce (hádám tak 155 cm). Když už člověk objeví něco ve své velikosti, tak to má s největší pravděpodobností aspoň krátké rukávy. O zvrhlém systému číslování bot ani nemluvě. Běžně jsou k dostání tři rozměry - S,M a L. Občas LL, ale ještě jsem neviděla hezkou LL botu. Věřím, že Japonky mají pidinožky, ale netvrďte mi, že všechny nachlup stejné. Problematiku nakupování oděvů mám tak zmáknutou proto, že jsem sama potřebovala zimní kabát a boty. Nebojte, pohádka dobře dopadla, obojí mám :) V obchodech s hezkými botami o půl centimetru většími než je běžná velikost se naštěstí vyznala jedna milá japonská duše, protože ani ony se vždycky nenapasují do standartních měřítek. A kabát se našel v secondhandu. Je to divné, ale použité věci byly mnohem větší, než nové. Jediné možné vysvětlení, které mě napadá je, že ty šaty vozí z Koreje.

Protože už jsem začínala vypadat jako hipík, konečně jsem se odhodlala k návštěvě kadeřníka. Kampus je sice docela solidně odříznutý od světa, máme tu ale vlastní poštu, knihovnu, bankomat, sámošku, kde koupíte všechno od svačiny, přes učebnice až po externí hardisk a navrch si můžete obstarat lístek do Tokia, jídelny s takovou otevírací dobou, že zajistí alespoň jedno teplé jídlo osobám s jakýmkoli spacím návykem, a také kadeřnictví. Kadeřnictví, kde za ostříhání nezaplatíte o moc víc než v Čechách a navíc mají aspoň nějakou zkušenost s něčím jiným než asijskými dráty (být první taková zkušenost prý nekončí úplně estetickým dojmem). Výsledek je sice jiný, než jsem si představovala, ale uspokojivý :) Příště se pokusím být názornější a včas seberu slečně kadeřnici nůžky :)
A abych se vrátila k nadpisu a dešti, po dnešní odpolední hodině mě čeká nemilé překvapení, neb ze stojanu na deštníky zmizel ten můj! Žádná velká škoda, byl to model asi za 20 korun, ale bez deštníku ani ránu když venku leje.. Tak jsem si taky půjčila, ten co tam opuštěný zbyl, a který je vlastně lepší, než ten původní :) Půjčování deštníků je tu prý běžná praxe.. no, nevím, jestli se mi to úplně líbí, protože co kdyby tam žádný už nebyl, že..

Přípravy na zimu a jiné kratochvíle

Minulý týden jsme asi měli příležitost vyzkoušet si, jak tu vypadá zima. Hnusně je slabé slovo - když nepršelo, pršelo hodně a teploty tedy nic moc. Navíc se ukázalo, že můj pokoj je schopen udržet tak o 2 - 4°C více než je venku. Ne zrovna důvod k radosti, když jde o 12°C a důvod k pláči a nákupu teplých papučí když si uvědomíte, že bude hůř :( Doufám, že během roku přijdu na nějaký pádný důvod, proč tu zdi zřejmě nemají tepelnou izolaci, všechna skla v oknech jsou jednoduchá a ke dveřím z plechu někdo zapomněl přidělat práh, takže je pod nimi půl centimetru díra a mezi futry to prosvítá. Pořídila jsem tedy izolační pásku a elektrické mini topení (plynové, které tu mám, zahřívá zmiňované okno, nikoli mé zmrzlé nohy pod stolem), načež se zase udělalo krásně. Což je mi houby platné, protože mléko už je rozlité a mně se povedlo nastydnout.
To mi poskytlo příležitost pořídit si další autentickou japonskou zkušenost, a sice život s maskou. Řeknu vám, žádná sláva. Jediná dobrá věc je, že venku nedýcháte studený vzduch. Jinak si ale nevidíte pod nohy, což je obzvláště príma při chůzi ze schodů. Logicky si taky nevidíte na ruce, takže všechno musíte zvedat poměrně vysoko před obličej a zkuste tak zandavat peněženku do kabelky. No a když si nasadíte brýle, abyste viděli na tabuli, tak se vám vmžiku zamlží a je vymalováno.
Protože nám už přišlo stipendium (po dvou měsících, hurá, třikrát hurá), konečně jsem mohla krom topení nakoupit i další věci, které mi tu trochu zpříjemní život, třeba nůž :) (proti kapesnímu švýcaru ani slovo, ale normální kudla je prostě k nezaplacení). S tím jsem si zároveň splnila jeden malý sen, protože to není jan tak takový nůž, ale keramický. Kde jinde, když už ne v Japonsku :) A krájí se s ním skvěle. V rámci zútulňování tohohle vymrzlého pokoje jsem si pořídila roztomilý svícínek a aroma lampičku, k nějaké kytce, plakátům a spol. se snad časem také dostanu, ale po nákupu se mi do košíku na kole obvykle nevejde už ani zrnko rýže :)
Nakupování mimochodem stále zůstává zdrojem nečekaných zpestření života tady, jako by něco takového bylo potřeba. Objevila jsem pekárnu v supermarketu, kde mají aspoň "francouzský chleba" (rozuměj bagetu). Sice je sněhobílá, jako všechno pečivo, ale chutná aspoň trochu povědomě. Mají i spoustu jiných věcí. Tuhle jsem zkusila něco, co vypadalo jako ořechová bulka sypaná cukrem. K mému překvapení to nebylo přeslazené, ale spíš slané (rozhodně méně sladké než místní "chleba"), se spoustou vlašských ořechů. Jedinou záhadou mi zůstává, proč to bylo tak hojně posypané syrovou moukou. Aby to vypadalo bílé? Zatím asi nejlepší kousek pečiva, bohužel jsem od té doby už neměla to štěstí ho potkat.
Většina sladkých věcí není plněná rozinkami, ořechy nebo tvarohem (naštěstí. Mléčné výrobky jsou kapitola sama pro sebe), ale sladkými červenými fazolemi azuki nebo pastou z nich. Mnohem chutnější než v evropském pečivu jsou v japonských tradičních sladkostech, například v mandžú, které se obzvlášť hodí k mačča latte (jako café latte, ale bez café a místo toho zelený práškový čaj mačča). Možná to tak nezní, ale vážně je to dobré :)

Jinak kvůli místnímu chlebu a cenové (ne)dostupnosti jeho i věcí k němu se hodících pomalu přecházím na japonskou snídani, tedy rýži a polévku miso. Chuťově je to mnohem zajímavější :) Musím říct, že docela lituju Japonce a vůbec všechny, kdo přijedou na delší dobu k nám a musí měnit svoje snídaňové návyky, nebo draze nakupovat náhražku něčeho, na co jsou zvyklí.
Na druhou stranu, spoustu věcí musím sice oželit, ale koupit si v supermarketu připravené sašimi se mi doma hned tak nepoštěstí :)

povšimněte si, jak se rozrůstá sbírka mého nádobí :)

Co se školy týče, připadám si, že jsem zpátky na gymplu. Co čtrnáct dní opakovací test a v pondělí a úterý máme čtvrtletní písemku. No řekněte, kdy jste naposled psali čtvrtletku??? Navíc to tu všichni berou až nesnesitelně vážně.
Taky mám za sebou spolupráci s japonskými studenty na přípravě prezentace. Možná jsme zrovna měli smůlu na ty nejnatvrdlejší, ale tyhle dva bych vám nepřála. Hodina probíhá v angličtině, to znamená, že pro zájemce z japonské strany je minimálně mírně pokročilá znalost thohoto jazyka podmínkou. Alespoň já bych tedy čekala, že by měli umět víc než jenom stát a přiblble se usmívat, když jim položíte jednoduchou otázku. Z nějakého důvodu moc nepomáhá ani usilovné vysvětlování v japonštině. Nebýt toho, že jindy není zas takový problém se dohovořit, asi by mě to přimělo vážně se zamyslet nad mými komunikačními schopnostmi. Prý se prostě stydí. Takže máme hodinu, jejímž jádrem je poutavě odprezentovat nějaký fenomén (vcelku dobrovolně zvolený) a posléze aktivně vést diskuzi na toto téma, plnou stydlivých Japonců. Ještěže všichni nejsou takoví. Většina byla mimo vyučování zatím milá, vstřícná a komunikativní. Tématem naší skupinky bylo jídlo, ostatní sice vyplňovali nějaké hodnocení, ale nejsem si jistá, že se nějaké výsledky dostanou i k nám. Předchozí skupina zpracovávala téma předesudky a udělali k tomu moc pěkné video:
http://www.facebook.com/#/video/video.php?v=1207435880132&ref=mf

V hodině zaměřené na praktické poznávání japonské tradiční kultury jsme si během listopadu vyzkoušeli aranžování ikebany pod vedením mistra místní školy s několikasetletou tradicí a také dekorování pomocí plátkového zlata. Že obojí bylo skvělé snad není třeba dodávat :)


A na závěr bych ráda poděkovala všem, kdo mi napsali, že se je pro ně můj blog příjemným počtením :) Nechci nic slibovat, ale pokusím se přispívat častěji.

Novinky, novinky

Po delší odmlce se zas ozývám - to, že nepíšu, neznamená, že mě sežral medvěd nebo smetlo zemětřesení (to první je zde pravděpodobnější), ale že jsem prostě byla řekněme plně vytížená. Za to byste mimochodem měli být rádi, protože tudíž jasně upřednostňuji skutečný sociální život a nestává se ze mě uhrovatý notorický blogger :) a tedy když už se do psaní dám, budu mít o čem :)

Minulý víkend jsme měli plánovanou odstávku nikoli teplé vody, ale elektřiny (což stejně zahrnuje i teplou vodu). Naši japonští dohlížitelé si pro nás tedy připravili sportovní den, který se k jejich zklamání našemu nevelkému překvapení setkal se spíše vlažným ohlasem. Nakonec mi to stejně nedalo a šla se aspoň podívat, kterýžto čin vyústil v zatažení do hry zvané kickball. Místní to hrají ve školce, nicméně pro nás to byla úroveň akorát - jde o verzi baseballu, jenže místo pálky používáte nohy a do míče kopete. Týmy totiž tvořily tak z poloviny Japonci a Američani (ti, co pravidla baseballu znají a ve většině případů ho i hráli) a Evropani (ti, co znají baseball tak akorát z učebnic angličtiny). Postupně se mi od zjednodušené verze pravidel "kopni a běž" povedlo dopracovat dokonce k získání bodu :)

Začínám mít také dojem, že Japonci jsou mistři v dělání jednoduchých věcí složitě, což mělo za následek nejen vznik čajového obřadu, ale také neuvěřitelného chaosu při organizování párty. První zmiňované se totiž sestává z řady přesně stanovených pohybů a průpovídek, přičemž vám zvolna odumírá spodní polovina těla. No schválně, jak dlouho vydržíte klečet? Docela pěkně to ale shrnul vedoucí našeho programu, když prohlásil, že to vlastně vůbec není složité, a že bychom neměli zapomínat, že jde o to sníst koláček a vypít čaj.
Dotyčná párty se nakonec přes rozpačité začátky a zmatky vyvedla také skvěle, poprvé jsem viděla a hřála si nohy o kotacu, kamínka umístěná pod nízkým stolem přikrytým dekou, kolem kterého všichni sedí, povídají, jedí, pijí, a no.. hřejí si nohy.

Když už jsem naťukla téma párty, v pátek jsme předčasně oslavili Halloween, nehalloweensky v poměrně jasně osvětlené místnosti a za zvuku obřího sterea, které jsem měla tu čest vyhrát, a teď nevím, co s ním, protože jenom reproduktory zaberou polovinu mého skrovného pokojíčku. Předesílám, že když jsem o něj projevila zájem, neměla jsem tušení, že jde o aparaturu pro zvučení koncertů. Chtěla jsem jen bedýnky.. O rozdávání takovýchto darů, nebo přesněji řečeno ročního zapůjčení, se stará místní dobrovolnická společnost pro mezinárodní spolupráci zvaná NIC, vyznačující se především již zmiňovanou typickou pološílenou organizací a rozesílání mailů v nichž se opakovaně objevuje výraz "let's enjoy together", který mě již trochu začíná děsit.. Ale myslí to dobře :)

Tenhle víkend máme prodloužený, protože do úterka se koná školní festival a ve středu je státní svátek. Zatím jsem kromě zmiňovaného Halloweenu stihla mezinárodní festival (taková věc je zřejmě místním sportem, zatím to vypadá, že se konají tak tři do měsíce). Dozvěděla jsem se o něm od Amruty, mojí indické spolužačky, díky které jsem si vyzkoušela sárí. (na fotce vpravo) Je to skoro jako kouzlo, protože sárí je v nenošeném stavu sedmimetrový široký pruh zdobené látky.
Pak jsme se s Maylee a Min (studentky lékařské fakulty) vypravily na koncert školních jazzových orchestrů s názvem "Enjoy revenge". Slovo enjoy v tomto případě nevyvolává žádné negativní konotace, bylo to naprosto super :) Mají můj obdiv, nejsem si jistá, jestli filda nebo aspoň Karlovka má vlastní jazzovou kapelu, natož filharmonii. Mimoškolní aktivity zaštiťované školou tu prostě mají mnohem hlubší a pevnější tradici. Už jsem navštívila umělecký kroužek a našla výtvarné potřeby. Ty mi udělaly vážně radost, protože v nich vládne úplně stejný chaos, jako v těch pražských, pořádek nepořádek :)

Také jsem přidala do sbírky dvě autentické japonské zkušenosti - jednak furikura, oblíbená zábava japonských sředoškolaček - zavřou se do fotobudky, vyfotí několik fotek, domalují je a pak si je vytisknou jako samolepky a pošlou na mobil. Viz obrázek :)


Druhou zkušeností byla dnešní návštěva divadla nó (jak vidíte, dbám na to, aby mé zážitky nebyly jednostrané). Zpočátku jsem myslela, že asi usnu, to přiznávám, ale pak jsem si zvykla na rozsvícený sál a začala se pokoušet sledovat děj v libretu (proto asi zůstává rozsvíceno, ani Japonci moc dobře specifickému přednesu nerozumí, takže si nejasné pasáže můžou přečíst) a druhou hru si náležitě užila, ačkoli detaily děje mi stále zůstaly zahaleny. Náhlé dramatické taneční výstupy doprovázené napětí navozující hudbou ale člověk pochopí a ocení i bez toho.