Moje vlastní cihla na spaní..

Jak už jsem řekla, pomalu se zabydluju. Překonala jsem první problémy s povlékáním postele (jeden by řekl, že povlečení má jaksi univerzální podobu, ale není tomu tak) a futon soupravou - je opravdu teplá, a to jsem ještě nezapojila všechny součásti. Co stojí za zmínku je japonský polštářek. Je to sice věc malá a nenápadná, ale tvrdá jako šutr, v případě obléhání ji hodím z balkonu.
V sobotu jsem toho stihla fakt hodně - prozkoumat zběžně univerzitní co-op obchod (od všeho trochu) a koupit mapu města. Zatím si moc nepočtu, ale když se ztratím, snad mi aspoň ukážou, kde jsem :)
Pak jsme se se Sandrine od vedle vypravily objevovat město. Bylo to fajn, když člověk překoná dopravní ruch a přejde přes řeku, dostane se na kopec a do velmi klidné a stinné části (jinde bylo dost horko, je tu skoro jako u nás v létě, ale prý brzo bude už jen déšť a déšť a sníh a sníh). Japonci se sice tváří, jako že vás vůbec nevidí, ale když se jich na něco zeptáte, ochotně poradí a vysvětlí. Někdy až moc, takže se v tom pak trochu ztrácím :)
Cestou dom jsme pořídily velkou část k životu potřebných věcí, takže už si už můžu uvařit a mám to pak z čeho sníst. (takové krásné mističky tu mají, to prostě nešlo odolat :) )
Je tu opravdu brzo tma (nezavádějí letní čas), takže když jsme se vracely, bylo už dost šero.
Večer jsem pak konečně sešla se Shunichim, kterého jsem minulý měsíc trošku provedla po Praze. Dole ve městě se konala slavnost cukimi, podzimní dívání se na měsíc - v parku Kenrokuen (jeden ze tří japonských slavných parků), slyšela i viděla jsem tu poprvé loutnu koto. Taky si prohlédla japonskou izakaja, něco mezi barem a restaurací. Wow. (syrová chobotnice a japonské pivo. ještě jedno velké wow, tedy hlavně za to první ;) tentokrát jsem byla ten kulinárně objevující já :)). Fotky nejsou, neb by mi to vážně bylo hloupé.
Pak před-welcome párty na jednom titěrném pokoji - ve společenské místnosti se nesmí pít :)

Neděle pak byla podstatně klidnější, když nepočítám pokus o proniknutí do lesa. Všude kolem je to tu totiž intenzivně zelené. Na plánku kampusu jsou sice vytnačené nějaké stezky, ale najít aspoň jednu nebylo vůbec jednoduché. Brzy se ukázalo proč - to není les, ale džungle plná pavouků. Takoví fešáci tu bydlí...
Podle fotek jsem si říkala, že by se tu snad dalo běhat, ale to vážně ne, leda s mačetou, protože cestička nebyla skoro vidět (nemluvě o tom stoupání kolmo vzhůru). Navíc tu nebydlí jenom pestře zbarvení pavouci, tenhle byl spíš nenápadný, ale jako jediný se nehýbal, ale taky medvědi a před vchodem už viděli hada.

Dnes jsme si napsali rozřazovací test, tak uvidím, kam mě šoupnou. Výsledky budou ve středu, pak už by nám měla začít škola. Do té doby mám ještě dost času pořídit si kolo, protože jinak bych se tu za dopravu asi nedoplatila. Autobus (a ovoce a zelenina) jsou tu dost nákladné záležitosti.