Japonské podivnosti III

Tak se mi opět povedlo vytvořit (ne)pěknou mezeru v zápisech. V tomto mezidobí se událo mnoho věcí: zejména výlety do Nary a Jokohamy, ke kterým se ještě vrátím, vstoupila jsem do výtvarného klubu, taky se začala učit hrát na japonské bubny taiko, našla si brigádu, seznámila se s kupou nových lidí, stihla rozmrznnout a zase zmrznout, stala se svědkem náhlého výbuchu zeleně všude kolem a jak jste z mého odmlčení mohli vytušit, vrátila se do školních lavic.

Jak ale název vstupu napovídá, těchto témat se dotkneme jen okrajově. Chtěla bych se podělit o jednu dost profláklou japonskou zvláštnost, a sice davovost a společenskou unifikovanost. No uznejte, zní to fakt dost otřepaně, určitě si k tomu dokážete představit i ty davy ve stejných tmavých oblecích a kostýmcích v ranní špičce. Ale ono je to přecijen něco jiného na vlastní kůži. Japonsko totiž nejen organizovaně pracuje, ale taky odpočívá. Na Nový rok mě to tolik netrklo, protože všichni zavřeli krám a schovali se doma, což se hůř pozoruje. Měli jste ale vidět, jak celá země zešílí, když mají rozkvést sakury. Dobrý měsíc a půl předem, kdy jsem ještě seděla u počítače zabalená do deky vyzbrojená rukavicemi, jsem mohla okusit tematicky laděné jednak vcelku nenápadné věci, jako sladkosti typu pudinků, sladkých nadýchaných knedlíčků plněných šlehačkou a jemným krémem s příchutí mačča, růžovoučké bonbony Hello Kitty a zeleňoučké tyčinky KitKat (opět práškový čaj mačča), vše s patřičnými kvítky na obalech. Dočkala jsem se ale i mnohem bizarnějších produktů s předjarní tematikou, takové instantní nudle, které hlásaly květinky nejen na obalu, ale uvnitř vás oslnily do jejich tvaru ořezané plátky mrkve a "sakura ebi", droboučké sušené červené krevety, používané běžně coby dochucovadlo. No a co teprv sakurové pivo? Ještě jsem ho neotevřela, takže nevím, jestli se to nějak projevilo na chuti či barvě, ale na plechovce si povšimněte hory Fudži v pozadí třešňové větve.


Když konečně stromy doopravdy rozkvetou, tyhle pamlsky zmizí a Japonci si sednou na zadek. Doslova. Pod nejbližší a pokud možno nejkrásnější strom, a že jich mají požehnaně. Mám skoro pocit, že jich vysadili tolik schválně, aby se na každého dostalo. Naše lokální verze vypadala asi takhle, v Tokiu a spol to muselo být větší maso :)



Prostě se všichni přesunou z kanceláří, domovů, tříd a knihoven, uvelebí se pod korunami, vytáhnou grily a modré plachty a zásoby alkoholu a pro jednou budou hluční a roztahovační. Ovšem všichni najednou. A je jim přáno, dokonce i tady, ve věčně provlhlé Kanazawě, jsme nafasovali dva krásné slunečné dny, kdy se teplota ještě dlouho po setmění udržela na dvaceti stupních. Moc nezáviďte, den na to jsme se vrátili k devítí a vytrvalému dešti, asi aby se to vyvážilo. Ovšem kdyby na tuto příjemnou přestávku nedošlo, asi by to Japonci všemohoucímu, nebo spíš místním kami sama, neodpustili.

Druhým davovým šílenstvím, které jsem okusila, byl Golden Week. Mezi 1. a 5. květnem, s drobnou předzvěsí 29. dubna, si tu totiž užívají volno způsobené kumulací svátků. A tudíž kamkoli se v tuto dobu hnete, bude přecpáno. Všichni, kdo si nemůžou vyrazit za nějakou tradiční kulturní památkou, či oddychnout do rekreačního střediska, se totiž půjdou projít do přístavu, parku, čínské čtvrti, nebo aspoň obchodního domu. A všude a na všechno budou tvořit fronty (včetně všech stánků se suvenýry, občerstvením, nezapomeňte na restaurace. Pokud chcete utrácet, zařaďte se). A nevejdete se do vlaku. Zkuste si představit procházku po Karlově mostě za hezkého letního sobotního odpoledne, ale můžete ubrat kapsáře. Vážně nevím, kam se všichni ti lidé normálně vejdou :)

Brzy se k psaní doufám zas vrátím a podělím se o další zážitky, než přestanou být aktuální. Teď ale půjdu dohnat spánkový deficit.