Rolničky, rolničky..

V kuchyni se mi právě vaří brambory na salát, takže než zjistím, že jsou třeba sladké, je ideální čas zasednout k sepsání článku o japonských Vánocích (téma na přání, berte to jako výzvu, návrhy nepohrdnu :))

Už jsem se zmiňovala, jak je tu všechno maličké? Ale fakt, že vůbec mají nakládané okurky, na mne zapůsobil natolik, že jsem se ani nestačila dát do smíchu :)

Dobrá, je o notných pár hodin později (o dnech se hovořit ještě nedá, ale skoro, datum se změnilo) a pokud jste napjatí, jak to s těmi bramborami dopadlo, tak vás můžu ujistit, že skvěle :) Z nějakého důvodu i přes problémy se sháněním surovin chutnal jako ten "náš", nebo si to možná jen zoufale nalhávám. Každopádně, pokud si pokoj neověsíte kouličkami a nestrávíte v kuchyni notnou chvilku s rybí polévkou, musím smutně konstatovat, že v Japonsku Vánoce prostě nejsou. Těžko se to vysvětluje a asi ještě hůř představí, ale zkuste to. Absence některých věcí je vcelku nasnadě, jako že tu nenajdete kádě s kapry. Ale ani žádný prodej stromků na parkovišti u supermarketu. Žádné trhy, žádné nazdobené ulice. Jediné, co je přítomné až nepříjemně vlezle, jsou koledy a anglické vánočně laděné písně. Všude. V obchodech, v kantýně, na nákupní třídě, na veřejných záchodech. Ale ať vyhrávají jak chtějí usilovně, výsledek je za pošmourného pondělního odpoledne, kdy v centru chcíp pes, obzvlášť pro člověka zvyklého na předvánoční tetelivou atmosféru, která by se dala krájet, prázdný a depresivní. Byla bych o moc radši, kdyby přestali s tou komedií o vánočních nabídkách a různých Santa balíčcích, protože vážně nemají ponětí, o čem mluví. A mě je z toho akorát smutno. Má to tedy i své světlé stránky, třeba jsem byla 23. nakupovat, nemusela se s nikým prát o poslední kousek ryby, na pokladnu čekala asi deset vteřin a bez problémů zaparkovala (kolo ;)).
Samozřejmě ale, že jsem si Vánoce vzít nenechala (proč bych taky jinak začínala s těmi bramborami), udělali jsme si česko-slovensko-francouzskou verzi s korejským (kulinárně neaktivním) elementem :) Výsledek byl velmi domácký.
Bylo by asi záhodno ještě osvětlit, co tedy Japonci (a Korejci a asi všichni z těchto končin) tou hrou na Vánoce sledují. Zatímco u nás jsou Vánoce cosi rodinného a na Nový rok, nebo spíše na Silvestra, se druží kamarádi, tady je to přesně naopak. A ještě lépe než s kamarády je družit se s přítelem či přítelkyní. Nějaké dárky se rozdávají jen malým dětem.
Paradoxní je, že v téhle zemi bez Vánoc jsem asi poprvé zažila ty správně ladovsky bílé. Už asi dva týdny máme závěje sněhu, že se nedá chodit po chodníku (moc se tu neodklízí). Pokud pro toho, co navrhnul naší kolej, nemám slušného slova, člověk, který naplánoval zbytek kampusu, má můj obdiv. Když napadne třicet čísel naráz, široké schody od zastávky do hlavní budovy jsou mírně řečeno neprůchodné. Nicméně stejného cíle se dá dosáhnout systémem rafinovaných podchodů a krytých průchodů, takže se do lavice dostanete, aniž by se z vás nutně musel stát sněhulák :)

Někdo si půjčil můj deštník!

Tak při občasném pohledu na Seznam se mi zdá, že co se počasí týče, doháníme pomalu Prahu. Zítra prý přijde sníh. Místní předpověď tomu tedy nenapovídá, možná jen chtějí vyděsit Thajce, ale kdo ví. Zatím jen prší. A když tu prší, stojí to zato, protože to hnedtak nepřejde, je zima, člověk nemůže jet nikam na kole a připadá si tu ještě odříznutější než obvykle.

Znovu se potvrzuje, jak je všechno relativní. Když jsem sem přijela, přišlo mi naše ubytování vcelku ok. Bylo na něm sice vidět, že ho používala už spousta lidí, trochu jeté tapety, neosobní zařízení a málo místa, ale dojem víceméně nad očekávání (v jaké hrůze asi musí bydlet zahraniční studenti u nás). Pak vám začne vrtat hlavou, proč u všech všudy, když tady kolem nic není (v Japonsku je běžně problém s nedostatkem místa a tak jsou i ve městě domy a byty maličké a namačkané na sobě, ale my jsme uprostřed lesa a místa tu je co hrdlo ráčí), nemohli aspoň koupelně dopřát trochu prostoru. Třeba jen metr na dva. Zkuste na prostor tak metr x metr dvacet vmáčknout záchod, umyvadlo a sprchu. Japoncům se to povedlo. Vážně jsem ráda, že nejsem dvoumetrový Fin, protože těm tedy nezávidím. Dojem marnosti ještě zesílil po tom, co jsem viděla, v čem bydlí japonští studenti. Ve slušných garsonkách nebo 1+1. S předsíní, kuchyní, obývacím prostorem, koupelnou s vanou a dýhovými dveřmi které, světe div se, těsní! (nad klávesnicí mi trochu tuhnou prsty). Na druhou stranu, my, narozdíl od nich, platíme nájem jen velmi symbolický.

Tohle je to, o čem mluvím - i z tak prťavé fotky je patrné, že se jedná o pohodlně obyvatelný prostor :) Jinak právě vaříme nabe, do hrnce s vývarem se nahází stokrát dobrých věcí a přímo na stole se to pak vaří a každý si nabírá. V podstatě jako fondue a také je to zimní specialita.

S deštěm souvisejícím problémem je vlhko. Vlhkost vzduchu je tu opravdu vysoká, jejím ještě poměrně roztomilým projevem je to, že sušenky jednou otevřené přes noc zvláční, ale zkoušeli jste už vláčné chipsy? :) Horší je, že za deště dost špatně schne prádlo (v pokoji na něj není místo) Sice tu máme sušičku, ale z nějakého důvodu je na většině mých oděvů bez ohledu na materiál a komplikovanost střihu symbol zákazu sušení v sušičce. No proč byly potom sušičky vynalezeny, když se do nich nesmí nic dávat? Trochu se bojím to ignorovat - ne že by mé šatstvo bylo až tak epesní, ale nakupovat v Japonsku není žádný med.
Možná jste už slyšeli, že Japonci nejsou tak malí, jak se o nich říká. Nejsou, některé bych zcela objektivně označila za vysoké. Kéž by totéž platilo o Japonkách. Ke všemu tu je spousta obchodů, které uznávají pouze velikost F (jako free size), šitou na míru průměrně vzrostlé Japonce (hádám tak 155 cm). Když už člověk objeví něco ve své velikosti, tak to má s největší pravděpodobností aspoň krátké rukávy. O zvrhlém systému číslování bot ani nemluvě. Běžně jsou k dostání tři rozměry - S,M a L. Občas LL, ale ještě jsem neviděla hezkou LL botu. Věřím, že Japonky mají pidinožky, ale netvrďte mi, že všechny nachlup stejné. Problematiku nakupování oděvů mám tak zmáknutou proto, že jsem sama potřebovala zimní kabát a boty. Nebojte, pohádka dobře dopadla, obojí mám :) V obchodech s hezkými botami o půl centimetru většími než je běžná velikost se naštěstí vyznala jedna milá japonská duše, protože ani ony se vždycky nenapasují do standartních měřítek. A kabát se našel v secondhandu. Je to divné, ale použité věci byly mnohem větší, než nové. Jediné možné vysvětlení, které mě napadá je, že ty šaty vozí z Koreje.

Protože už jsem začínala vypadat jako hipík, konečně jsem se odhodlala k návštěvě kadeřníka. Kampus je sice docela solidně odříznutý od světa, máme tu ale vlastní poštu, knihovnu, bankomat, sámošku, kde koupíte všechno od svačiny, přes učebnice až po externí hardisk a navrch si můžete obstarat lístek do Tokia, jídelny s takovou otevírací dobou, že zajistí alespoň jedno teplé jídlo osobám s jakýmkoli spacím návykem, a také kadeřnictví. Kadeřnictví, kde za ostříhání nezaplatíte o moc víc než v Čechách a navíc mají aspoň nějakou zkušenost s něčím jiným než asijskými dráty (být první taková zkušenost prý nekončí úplně estetickým dojmem). Výsledek je sice jiný, než jsem si představovala, ale uspokojivý :) Příště se pokusím být názornější a včas seberu slečně kadeřnici nůžky :)
A abych se vrátila k nadpisu a dešti, po dnešní odpolední hodině mě čeká nemilé překvapení, neb ze stojanu na deštníky zmizel ten můj! Žádná velká škoda, byl to model asi za 20 korun, ale bez deštníku ani ránu když venku leje.. Tak jsem si taky půjčila, ten co tam opuštěný zbyl, a který je vlastně lepší, než ten původní :) Půjčování deštníků je tu prý běžná praxe.. no, nevím, jestli se mi to úplně líbí, protože co kdyby tam žádný už nebyl, že..

Přípravy na zimu a jiné kratochvíle

Minulý týden jsme asi měli příležitost vyzkoušet si, jak tu vypadá zima. Hnusně je slabé slovo - když nepršelo, pršelo hodně a teploty tedy nic moc. Navíc se ukázalo, že můj pokoj je schopen udržet tak o 2 - 4°C více než je venku. Ne zrovna důvod k radosti, když jde o 12°C a důvod k pláči a nákupu teplých papučí když si uvědomíte, že bude hůř :( Doufám, že během roku přijdu na nějaký pádný důvod, proč tu zdi zřejmě nemají tepelnou izolaci, všechna skla v oknech jsou jednoduchá a ke dveřím z plechu někdo zapomněl přidělat práh, takže je pod nimi půl centimetru díra a mezi futry to prosvítá. Pořídila jsem tedy izolační pásku a elektrické mini topení (plynové, které tu mám, zahřívá zmiňované okno, nikoli mé zmrzlé nohy pod stolem), načež se zase udělalo krásně. Což je mi houby platné, protože mléko už je rozlité a mně se povedlo nastydnout.
To mi poskytlo příležitost pořídit si další autentickou japonskou zkušenost, a sice život s maskou. Řeknu vám, žádná sláva. Jediná dobrá věc je, že venku nedýcháte studený vzduch. Jinak si ale nevidíte pod nohy, což je obzvláště príma při chůzi ze schodů. Logicky si taky nevidíte na ruce, takže všechno musíte zvedat poměrně vysoko před obličej a zkuste tak zandavat peněženku do kabelky. No a když si nasadíte brýle, abyste viděli na tabuli, tak se vám vmžiku zamlží a je vymalováno.
Protože nám už přišlo stipendium (po dvou měsících, hurá, třikrát hurá), konečně jsem mohla krom topení nakoupit i další věci, které mi tu trochu zpříjemní život, třeba nůž :) (proti kapesnímu švýcaru ani slovo, ale normální kudla je prostě k nezaplacení). S tím jsem si zároveň splnila jeden malý sen, protože to není jan tak takový nůž, ale keramický. Kde jinde, když už ne v Japonsku :) A krájí se s ním skvěle. V rámci zútulňování tohohle vymrzlého pokoje jsem si pořídila roztomilý svícínek a aroma lampičku, k nějaké kytce, plakátům a spol. se snad časem také dostanu, ale po nákupu se mi do košíku na kole obvykle nevejde už ani zrnko rýže :)
Nakupování mimochodem stále zůstává zdrojem nečekaných zpestření života tady, jako by něco takového bylo potřeba. Objevila jsem pekárnu v supermarketu, kde mají aspoň "francouzský chleba" (rozuměj bagetu). Sice je sněhobílá, jako všechno pečivo, ale chutná aspoň trochu povědomě. Mají i spoustu jiných věcí. Tuhle jsem zkusila něco, co vypadalo jako ořechová bulka sypaná cukrem. K mému překvapení to nebylo přeslazené, ale spíš slané (rozhodně méně sladké než místní "chleba"), se spoustou vlašských ořechů. Jedinou záhadou mi zůstává, proč to bylo tak hojně posypané syrovou moukou. Aby to vypadalo bílé? Zatím asi nejlepší kousek pečiva, bohužel jsem od té doby už neměla to štěstí ho potkat.
Většina sladkých věcí není plněná rozinkami, ořechy nebo tvarohem (naštěstí. Mléčné výrobky jsou kapitola sama pro sebe), ale sladkými červenými fazolemi azuki nebo pastou z nich. Mnohem chutnější než v evropském pečivu jsou v japonských tradičních sladkostech, například v mandžú, které se obzvlášť hodí k mačča latte (jako café latte, ale bez café a místo toho zelený práškový čaj mačča). Možná to tak nezní, ale vážně je to dobré :)

Jinak kvůli místnímu chlebu a cenové (ne)dostupnosti jeho i věcí k němu se hodících pomalu přecházím na japonskou snídani, tedy rýži a polévku miso. Chuťově je to mnohem zajímavější :) Musím říct, že docela lituju Japonce a vůbec všechny, kdo přijedou na delší dobu k nám a musí měnit svoje snídaňové návyky, nebo draze nakupovat náhražku něčeho, na co jsou zvyklí.
Na druhou stranu, spoustu věcí musím sice oželit, ale koupit si v supermarketu připravené sašimi se mi doma hned tak nepoštěstí :)

povšimněte si, jak se rozrůstá sbírka mého nádobí :)

Co se školy týče, připadám si, že jsem zpátky na gymplu. Co čtrnáct dní opakovací test a v pondělí a úterý máme čtvrtletní písemku. No řekněte, kdy jste naposled psali čtvrtletku??? Navíc to tu všichni berou až nesnesitelně vážně.
Taky mám za sebou spolupráci s japonskými studenty na přípravě prezentace. Možná jsme zrovna měli smůlu na ty nejnatvrdlejší, ale tyhle dva bych vám nepřála. Hodina probíhá v angličtině, to znamená, že pro zájemce z japonské strany je minimálně mírně pokročilá znalost thohoto jazyka podmínkou. Alespoň já bych tedy čekala, že by měli umět víc než jenom stát a přiblble se usmívat, když jim položíte jednoduchou otázku. Z nějakého důvodu moc nepomáhá ani usilovné vysvětlování v japonštině. Nebýt toho, že jindy není zas takový problém se dohovořit, asi by mě to přimělo vážně se zamyslet nad mými komunikačními schopnostmi. Prý se prostě stydí. Takže máme hodinu, jejímž jádrem je poutavě odprezentovat nějaký fenomén (vcelku dobrovolně zvolený) a posléze aktivně vést diskuzi na toto téma, plnou stydlivých Japonců. Ještěže všichni nejsou takoví. Většina byla mimo vyučování zatím milá, vstřícná a komunikativní. Tématem naší skupinky bylo jídlo, ostatní sice vyplňovali nějaké hodnocení, ale nejsem si jistá, že se nějaké výsledky dostanou i k nám. Předchozí skupina zpracovávala téma předesudky a udělali k tomu moc pěkné video:
http://www.facebook.com/#/video/video.php?v=1207435880132&ref=mf

V hodině zaměřené na praktické poznávání japonské tradiční kultury jsme si během listopadu vyzkoušeli aranžování ikebany pod vedením mistra místní školy s několikasetletou tradicí a také dekorování pomocí plátkového zlata. Že obojí bylo skvělé snad není třeba dodávat :)


A na závěr bych ráda poděkovala všem, kdo mi napsali, že se je pro ně můj blog příjemným počtením :) Nechci nic slibovat, ale pokusím se přispívat častěji.

Novinky, novinky

Po delší odmlce se zas ozývám - to, že nepíšu, neznamená, že mě sežral medvěd nebo smetlo zemětřesení (to první je zde pravděpodobnější), ale že jsem prostě byla řekněme plně vytížená. Za to byste mimochodem měli být rádi, protože tudíž jasně upřednostňuji skutečný sociální život a nestává se ze mě uhrovatý notorický blogger :) a tedy když už se do psaní dám, budu mít o čem :)

Minulý víkend jsme měli plánovanou odstávku nikoli teplé vody, ale elektřiny (což stejně zahrnuje i teplou vodu). Naši japonští dohlížitelé si pro nás tedy připravili sportovní den, který se k jejich zklamání našemu nevelkému překvapení setkal se spíše vlažným ohlasem. Nakonec mi to stejně nedalo a šla se aspoň podívat, kterýžto čin vyústil v zatažení do hry zvané kickball. Místní to hrají ve školce, nicméně pro nás to byla úroveň akorát - jde o verzi baseballu, jenže místo pálky používáte nohy a do míče kopete. Týmy totiž tvořily tak z poloviny Japonci a Američani (ti, co pravidla baseballu znají a ve většině případů ho i hráli) a Evropani (ti, co znají baseball tak akorát z učebnic angličtiny). Postupně se mi od zjednodušené verze pravidel "kopni a běž" povedlo dopracovat dokonce k získání bodu :)

Začínám mít také dojem, že Japonci jsou mistři v dělání jednoduchých věcí složitě, což mělo za následek nejen vznik čajového obřadu, ale také neuvěřitelného chaosu při organizování párty. První zmiňované se totiž sestává z řady přesně stanovených pohybů a průpovídek, přičemž vám zvolna odumírá spodní polovina těla. No schválně, jak dlouho vydržíte klečet? Docela pěkně to ale shrnul vedoucí našeho programu, když prohlásil, že to vlastně vůbec není složité, a že bychom neměli zapomínat, že jde o to sníst koláček a vypít čaj.
Dotyčná párty se nakonec přes rozpačité začátky a zmatky vyvedla také skvěle, poprvé jsem viděla a hřála si nohy o kotacu, kamínka umístěná pod nízkým stolem přikrytým dekou, kolem kterého všichni sedí, povídají, jedí, pijí, a no.. hřejí si nohy.

Když už jsem naťukla téma párty, v pátek jsme předčasně oslavili Halloween, nehalloweensky v poměrně jasně osvětlené místnosti a za zvuku obřího sterea, které jsem měla tu čest vyhrát, a teď nevím, co s ním, protože jenom reproduktory zaberou polovinu mého skrovného pokojíčku. Předesílám, že když jsem o něj projevila zájem, neměla jsem tušení, že jde o aparaturu pro zvučení koncertů. Chtěla jsem jen bedýnky.. O rozdávání takovýchto darů, nebo přesněji řečeno ročního zapůjčení, se stará místní dobrovolnická společnost pro mezinárodní spolupráci zvaná NIC, vyznačující se především již zmiňovanou typickou pološílenou organizací a rozesílání mailů v nichž se opakovaně objevuje výraz "let's enjoy together", který mě již trochu začíná děsit.. Ale myslí to dobře :)

Tenhle víkend máme prodloužený, protože do úterka se koná školní festival a ve středu je státní svátek. Zatím jsem kromě zmiňovaného Halloweenu stihla mezinárodní festival (taková věc je zřejmě místním sportem, zatím to vypadá, že se konají tak tři do měsíce). Dozvěděla jsem se o něm od Amruty, mojí indické spolužačky, díky které jsem si vyzkoušela sárí. (na fotce vpravo) Je to skoro jako kouzlo, protože sárí je v nenošeném stavu sedmimetrový široký pruh zdobené látky.
Pak jsme se s Maylee a Min (studentky lékařské fakulty) vypravily na koncert školních jazzových orchestrů s názvem "Enjoy revenge". Slovo enjoy v tomto případě nevyvolává žádné negativní konotace, bylo to naprosto super :) Mají můj obdiv, nejsem si jistá, jestli filda nebo aspoň Karlovka má vlastní jazzovou kapelu, natož filharmonii. Mimoškolní aktivity zaštiťované školou tu prostě mají mnohem hlubší a pevnější tradici. Už jsem navštívila umělecký kroužek a našla výtvarné potřeby. Ty mi udělaly vážně radost, protože v nich vládne úplně stejný chaos, jako v těch pražských, pořádek nepořádek :)

Také jsem přidala do sbírky dvě autentické japonské zkušenosti - jednak furikura, oblíbená zábava japonských sředoškolaček - zavřou se do fotobudky, vyfotí několik fotek, domalují je a pak si je vytisknou jako samolepky a pošlou na mobil. Viz obrázek :)


Druhou zkušeností byla dnešní návštěva divadla nó (jak vidíte, dbám na to, aby mé zážitky nebyly jednostrané). Zpočátku jsem myslela, že asi usnu, to přiznávám, ale pak jsem si zvykla na rozsvícený sál a začala se pokoušet sledovat děj v libretu (proto asi zůstává rozsvíceno, ani Japonci moc dobře specifickému přednesu nerozumí, takže si nejasné pasáže můžou přečíst) a druhou hru si náležitě užila, ačkoli detaily děje mi stále zůstaly zahaleny. Náhlé dramatické taneční výstupy doprovázené napětí navozující hudbou ale člověk pochopí a ocení i bez toho.

Objevujeme Kanazawu

O víkendu jsme opět podnikli pár výprav do města, takže v galerii přibylo spousta fotek Kenrokuenu a taky centra, takže doufám, že už i ti, kdo mi vytýkali, že fotky nevypadají dost japonsky, jsou spokojení. Protože kde jinde byste chtěli vyfotit tohle?




.. a ještě trochu toho klišé..



..tohle už bylo hodně šílené, cedulky "nefotit" jsme si všimly až potom :)



Ale abych taky ukázala tu tradiční část...

... i tu moderní


A ještě jedna ze zakončení nedělní výpravy - zleva Ayumi, Antti, hádejte kdo, Satoru a Shunichi :)

Ya know what's funny about Japan? Those little differences.. XP

Tak například tu na ulici nepotkáte koš. Jedině u automatu, ale do toho zas nevyhodíte žvýkačku, protože tam patří jen plechovky a pet lahve. S odpadem tu totiž není žádná legrace, i když deset různých kategorií zní možná jako vtip. Místní se tím ovšem řídí, a to i v případě, že už mají značně upito :) No jak často něco takového na párty uvidíte? Co však rozhodně neuvidíte jsou, přes absenci veřejných košů, odpadky povalující se kolem.

Kvůli nenadálé změně v rozvrhu jsem měla na poličce najednou zbytečnou nepoužitou učebnici a jiná se mi naopak nedostávala. Obě jsou k dostání v univerzitním obchodu, takže jsem je chtěla vyměnit, jenže ejhle, mám účtenky od všeho možného, jen tuhle prostě ne.. Řekla jsem si, že to aspoň zkusím - vysvětlila jsem v obchodě situaci, oni se mě na účtenku sice zeptali, ale na to, že ji nemám, jen kývli hlavou a dokonce mi proplatili cenový rozdíl. No zkuste tohle někdy v knihkupectví.. Veselé je, že se změna v rozvrhu nakonec přeci jen dá obejít, nicméně pokoušet štěstí podruhé už myslím nebudu :)

A abych se vrátila k nadpisu, tak nevím, jestli v McDonaldu čepují pivo, každopádně ale mají "quarter pound with cheese", ačkoli jinak spořádaně používají metrický systém a stupně celsia :)

Bez telefonu ani ránu, natož registraci

V pátek se mi podařilo získat naštěstí doposud jedinou špatnou zkušenost při střetu s místní realitou. Konečně jsem se odhodlala koupit si kolo. Měla jsem vyhlídnuté moc pěkné červené se vším potřebným, jako je košík, zámek a jednoduchá přehazovačka. Tak jsem se pro něj v pauze mezi hodinami vypravila (kolo se tu dá koupit v blízkém (je to první známka civilizace, když jdete asi dvacet minut po silnici z kampusu do města) supermarketu). Moje vytipované už sice prodali, ale stejně by mi asi bylo malé (pro lidi od 145cm), takže jsem za asistence milé obsluhy vybrala jiné, o chlup větší (a taky dražší :( ). Jak se nakonec ukázalo, onen výškový rozdíl mi stejně neumožní, abych šlapala s nataženýma nohama - tak tu nikdo nejezdí, osobně nechápu, že je to do toho kopce sem baví. Nicméně zpátky k nákupu - servis by zabral několik desítek minut, které jsem neměla, takže jsem se s nimi domluvila, že si pro kolo přijdu večer. Dostala jsem papíry k registraci (abych mohla prokázat, že kolo není kradené), ale protože mi nějak nedocvaklo, že po mě budou chtít napsat adresu, byla jsem v tomto směru nepřipravená (ne že bych nevěděla, kde bydlím, jen to zatím neumím napsat a směrovák si taky nepamatuju). Mezi povinnými kolonkami bylo i telefonní číslo, což jsem vysvětlila, že prostě nemám a obsluha se zatvářila chápavě. Ok, adresu můžu doplnit večer. Když se ale vrátím za nějakou tu hodinu, kolo je sice připravené, ale milá obsluha nikde a místo ní jakýsi kulatější pán středního věku, který mi, jak chápu i bez toho elektronického slovníku, co mi pořád cpe pod nos, registraci nedá, protože nemám japonské telefonní číslo. (Kdyby ten slovník měli odpoledne, když mi s, jak jinak, složitým vysvětlováním nabízeli zaplacení až mi v práci vyplatí bonusy (já prostě vypadám jako kravaťák, no neříkejte, že jste si toho nikdy nevšimli), urychlilo by to proces rozhodně víc). Věděla jsem, že potřebuju cizineckou průkazku na účet v bance a na pojištění a všechny tyhle nesmysly, připadá mi to logické a respektuju to, ale čeho je moc, toho je příliš. Na mé dotazy, jak to mám asi udělat, když registrace je tu povinná, jen krčil rameny a ptal se, jestli je to ok. Na rozloučenou mi přeložil poslední slovo a vrátil peníze.
Nicméně kolo mám, jezdí a pokud mě stopne policajt, než si vymyslím nějaké domorodě vypadající číslo, budu předstírat, že neumím japonsky.
Protože jsem ho zatím nestihla vyfotit, ukážu vám teď akorát klíčky XP

Pátek byl i jinak docela nabitý - první školní den (odloženo ze čtvrtka, měli jsme volno kvůli tajfunu). Hodina japonštiny dobrá, ale nejlíp to asi vystihne hojně používané a obávané slovo naší pražské lektorky - čerendži (=challenge). Večer obhlídka místního obchodu s oblečením s Nely a Sandrine, to mi po konfrontaci s prodejcem kol docela zvedlo náladu, a ještě později večer welcome party - lidi přebývající v tomto ubytovacím zařízení a taky spousta japonců. Převážně pouze první skupina svíjející se v rytmu napřed britsko-americké produkce, později to přešlo v korejské RnB (není to tak hrozné, jak to zní:) ) Japonci zdá se na tanec moc nejsou.
A včera jsme za asistence místní dobrovolnické skupiny objevovali Kanazawu. Fotky v galerii, alespoň do té doby, než mi umřely baterky ve foťáku ^_^;

Vysvětlování, vysvětlování..

Nevím, jestli to je nějaká zvláštní japonská vlastnost, ale zatím mi to tak připadá - jsou posedlí vysvětlováním. Šla jsem si do drogerie koupit krém na obličej a protože nepoznám, který je komu určený, tak se zeptám - v Čechách bych čekala odpověď o třech větách, ne pětiminutovou telefonickou konzultaci s odborníkem a následně desetiminutovou přednášku :) Problém je, že se snaží úplně zbytečně, protože čím víc vysvětluje, tím míň chápu, o čem mluví, takže můžu ocenit maximálně její nasazení :)
Vysvětlení najdete i na místech, kde byste je jinak rozhodně nečekali. Třeba na jogurtu. Sundáte plastové víčko, pod ním je ještě hliníkové a ejhle, celé pokryté jakýmsi elaborátem.. o prospěšnosti jogurtu? Až budu mít u snídaně víc času, vezmu si k tomu slovník, ale spíš asi ne, protože ten jogurt nebyl moc dobrý, takže se k němu asi nebudu vracet..
Další vysvětlovací zkušenost proběhla dnes, kdy nám už asi potřetí prakticky zopakovali totéž k organizaci tady (musím se optat někoho, kdo byl jako zahraniční student u nás, dost by mě zajímalo, jak moc se o ně staráme..), jenže tentokrát pěkně pohromadě a přidali k tomu požární cvičení, což neobnášelo jen evakuaci, ale také praktickou část - poprvé jsem v ruce držela hasicí přístroj :) No asi vědí, proč to berou tak zgruntu, blíží se k nám tajfun, ale děsit se nemusíte, Japonci zůstávají v klidu :)
Zítra ráno mě patrně čeká první hodina, začínáme znaky >_<
Už máme výsledky rozřazovacího testu, jsem v druhé úrovni středně pokročilých, wow, nečekané :) Jsem zvědavá, jestli si mě tam nechají :)

Moje vlastní cihla na spaní..

Jak už jsem řekla, pomalu se zabydluju. Překonala jsem první problémy s povlékáním postele (jeden by řekl, že povlečení má jaksi univerzální podobu, ale není tomu tak) a futon soupravou - je opravdu teplá, a to jsem ještě nezapojila všechny součásti. Co stojí za zmínku je japonský polštářek. Je to sice věc malá a nenápadná, ale tvrdá jako šutr, v případě obléhání ji hodím z balkonu.
V sobotu jsem toho stihla fakt hodně - prozkoumat zběžně univerzitní co-op obchod (od všeho trochu) a koupit mapu města. Zatím si moc nepočtu, ale když se ztratím, snad mi aspoň ukážou, kde jsem :)
Pak jsme se se Sandrine od vedle vypravily objevovat město. Bylo to fajn, když člověk překoná dopravní ruch a přejde přes řeku, dostane se na kopec a do velmi klidné a stinné části (jinde bylo dost horko, je tu skoro jako u nás v létě, ale prý brzo bude už jen déšť a déšť a sníh a sníh). Japonci se sice tváří, jako že vás vůbec nevidí, ale když se jich na něco zeptáte, ochotně poradí a vysvětlí. Někdy až moc, takže se v tom pak trochu ztrácím :)
Cestou dom jsme pořídily velkou část k životu potřebných věcí, takže už si už můžu uvařit a mám to pak z čeho sníst. (takové krásné mističky tu mají, to prostě nešlo odolat :) )
Je tu opravdu brzo tma (nezavádějí letní čas), takže když jsme se vracely, bylo už dost šero.
Večer jsem pak konečně sešla se Shunichim, kterého jsem minulý měsíc trošku provedla po Praze. Dole ve městě se konala slavnost cukimi, podzimní dívání se na měsíc - v parku Kenrokuen (jeden ze tří japonských slavných parků), slyšela i viděla jsem tu poprvé loutnu koto. Taky si prohlédla japonskou izakaja, něco mezi barem a restaurací. Wow. (syrová chobotnice a japonské pivo. ještě jedno velké wow, tedy hlavně za to první ;) tentokrát jsem byla ten kulinárně objevující já :)). Fotky nejsou, neb by mi to vážně bylo hloupé.
Pak před-welcome párty na jednom titěrném pokoji - ve společenské místnosti se nesmí pít :)

Neděle pak byla podstatně klidnější, když nepočítám pokus o proniknutí do lesa. Všude kolem je to tu totiž intenzivně zelené. Na plánku kampusu jsou sice vytnačené nějaké stezky, ale najít aspoň jednu nebylo vůbec jednoduché. Brzy se ukázalo proč - to není les, ale džungle plná pavouků. Takoví fešáci tu bydlí...
Podle fotek jsem si říkala, že by se tu snad dalo běhat, ale to vážně ne, leda s mačetou, protože cestička nebyla skoro vidět (nemluvě o tom stoupání kolmo vzhůru). Navíc tu nebydlí jenom pestře zbarvení pavouci, tenhle byl spíš nenápadný, ale jako jediný se nehýbal, ale taky medvědi a před vchodem už viděli hada.

Dnes jsme si napsali rozřazovací test, tak uvidím, kam mě šoupnou. Výsledky budou ve středu, pak už by nám měla začít škola. Do té doby mám ještě dost času pořídit si kolo, protože jinak bych se tu za dopravu asi nedoplatila. Autobus (a ovoce a zelenina) jsou tu dost nákladné záležitosti.

Začínáme

Tady zatím ještě netuším, co mě čeká, protože jsem někde mezi Ruzyní a Schipholem.. cesta to byla krátká, ale o to příjemnější, rozhodně v porovnání s tou z Amsterdamu do Ósaky - na sedadle mezi salarimany se člověk moc nevyspí. Vlastně jakobych se už na letišti octla v Japonsku, z Evropy byly tak akorát letušky, a to ještě jen polovina :) Dokonce i některá hlášení byla jenom v japonštině a o tom, pro koho bylo sestavováno menu ani nemluvě :)











Tahle letadla vypadala jako rodinka na výletě..



Každopádně teď už jsem ubytovaná v Kanazawě, v jejich "International House" a dá se říci, že se i pomalu zabydluju :)
Dneska s námi oběhali úřady - musím říct, že se tu o nás fakt skvěle starají, člověk si připadá málem jako ve školce. Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží :)
Cestou z registrace na úřadě jsme se hromadně vydali objevovat místní supermarket, takže už mi zbývá opatřit si jen asi milion věcí k žití. S omezenou znalostí znaků to jde fakt dost pomalu, ale aspoň mám konečně motivaci :)