Bez telefonu ani ránu, natož registraci

V pátek se mi podařilo získat naštěstí doposud jedinou špatnou zkušenost při střetu s místní realitou. Konečně jsem se odhodlala koupit si kolo. Měla jsem vyhlídnuté moc pěkné červené se vším potřebným, jako je košík, zámek a jednoduchá přehazovačka. Tak jsem se pro něj v pauze mezi hodinami vypravila (kolo se tu dá koupit v blízkém (je to první známka civilizace, když jdete asi dvacet minut po silnici z kampusu do města) supermarketu). Moje vytipované už sice prodali, ale stejně by mi asi bylo malé (pro lidi od 145cm), takže jsem za asistence milé obsluhy vybrala jiné, o chlup větší (a taky dražší :( ). Jak se nakonec ukázalo, onen výškový rozdíl mi stejně neumožní, abych šlapala s nataženýma nohama - tak tu nikdo nejezdí, osobně nechápu, že je to do toho kopce sem baví. Nicméně zpátky k nákupu - servis by zabral několik desítek minut, které jsem neměla, takže jsem se s nimi domluvila, že si pro kolo přijdu večer. Dostala jsem papíry k registraci (abych mohla prokázat, že kolo není kradené), ale protože mi nějak nedocvaklo, že po mě budou chtít napsat adresu, byla jsem v tomto směru nepřipravená (ne že bych nevěděla, kde bydlím, jen to zatím neumím napsat a směrovák si taky nepamatuju). Mezi povinnými kolonkami bylo i telefonní číslo, což jsem vysvětlila, že prostě nemám a obsluha se zatvářila chápavě. Ok, adresu můžu doplnit večer. Když se ale vrátím za nějakou tu hodinu, kolo je sice připravené, ale milá obsluha nikde a místo ní jakýsi kulatější pán středního věku, který mi, jak chápu i bez toho elektronického slovníku, co mi pořád cpe pod nos, registraci nedá, protože nemám japonské telefonní číslo. (Kdyby ten slovník měli odpoledne, když mi s, jak jinak, složitým vysvětlováním nabízeli zaplacení až mi v práci vyplatí bonusy (já prostě vypadám jako kravaťák, no neříkejte, že jste si toho nikdy nevšimli), urychlilo by to proces rozhodně víc). Věděla jsem, že potřebuju cizineckou průkazku na účet v bance a na pojištění a všechny tyhle nesmysly, připadá mi to logické a respektuju to, ale čeho je moc, toho je příliš. Na mé dotazy, jak to mám asi udělat, když registrace je tu povinná, jen krčil rameny a ptal se, jestli je to ok. Na rozloučenou mi přeložil poslední slovo a vrátil peníze.
Nicméně kolo mám, jezdí a pokud mě stopne policajt, než si vymyslím nějaké domorodě vypadající číslo, budu předstírat, že neumím japonsky.
Protože jsem ho zatím nestihla vyfotit, ukážu vám teď akorát klíčky XP

Pátek byl i jinak docela nabitý - první školní den (odloženo ze čtvrtka, měli jsme volno kvůli tajfunu). Hodina japonštiny dobrá, ale nejlíp to asi vystihne hojně používané a obávané slovo naší pražské lektorky - čerendži (=challenge). Večer obhlídka místního obchodu s oblečením s Nely a Sandrine, to mi po konfrontaci s prodejcem kol docela zvedlo náladu, a ještě později večer welcome party - lidi přebývající v tomto ubytovacím zařízení a taky spousta japonců. Převážně pouze první skupina svíjející se v rytmu napřed britsko-americké produkce, později to přešlo v korejské RnB (není to tak hrozné, jak to zní:) ) Japonci zdá se na tanec moc nejsou.
A včera jsme za asistence místní dobrovolnické skupiny objevovali Kanazawu. Fotky v galerii, alespoň do té doby, než mi umřely baterky ve foťáku ^_^;